„Ven! Všichni ven!“ Ten hlas zní naléhavě. Dům se vzápětí otřese v základech a obrovské praskliny dávají tušit, že může jít k zemi. Jen v noční košili utíká chodbou, ale schodiště se jí zbortí před očima. Bude to štěstí v neštěstí. Ze závalu ji zraněnou, ale živou, vytáhnou o deset hodin později…

Co když jsme uprostřed ničivých záplav, zemětřesení nebo rozsáhlých požárů? Co když kolem létají šrapnely? Nebo nám někdo cíleně ublíží? Pak se může strach přetavit v trauma.

Lidská mysl odlišně zpracovává traumata způsobená jinými lidmi než ty zapříčiněné například živelnou katastrofou. A s těmi od „těch druhých“ se vyrovnává hůř.

Trauma způsobené extrémním či dlouhodobým strachem je tak silné, že umí zanechat i stopy na našem řídícím centru. Hroutí se systém předávání dat a hipokampus i amygdala si berou částečnou dovolenou. Co to znamená?

Že se událost neuloží v mozkové kůře, tak jak má a proces, který má vést ke zkušenosti a třídění pocitů, zkrátka neproběhne.

Ticho, které neléčí

„Já… já,“ děvče se odmlčí. To je vše, co na dlouhou dobu řekne. Mozek vypne takzvané Brocovo centrum řeči v mozkové kůře. Její život připomíná oživlý horor.

Chodí se skelným pohledem a před očima se jí ve fragmentech neustále přehrává ta chvíle, kdy se zdivo začalo hroutit a pohřbilo ji pod sebou. Nedokáže o tom mluvit, nedokáže mluvit v podstatě o ničem. V noci se budí každou půlhodinu.

Všechno jídlo jakoby chutnalo stejně a do sevřeného žaludku se mu ani nechtělo. Když jí sestra v slzách oznámí, že zemřela babička, pláče se od druhé strany nedočká. Emoce jsou zatlačené někam do ústraní…

Vůně, zvuky, věci…

Na dětském hřišti uprostřed sídliště řádí několik dětí. „Hej! Nelez tak vysoko!“ okřikne jedno z nich otec. Nevinné zavolání se nese mezi paneláky. O dvě patra výš je jedno z oken dokořán.

Ten hlas je tak podobný tomu, co varoval před zemětřesením tehdy, na dovolené kdesi v Asii. Děvčeti se sevře žaludek, končetiny se rozklepou jako při té nejhorší zimnici, jen tak tak si stihne sednout na křeslo. Propadá naprosté panice.

Zbytek racionálního uvažování jí sice napovídá, že se nic neděje, ale nedá se to zastavit. Hrůza se vrací stále znovu, strach, že se to může stát i tady, nepřechází. Spouštěče jsou různé – zvuky, vůně, podobně vypadající místa a věci…

Extrémní strach. Může mít i pozitivní následky?

Výzkumy ukazují, že v některých případech, zejména po terapii, se extrémní negativní zkušenost dokáže přetavit v pozitivní.

Lidé si uvědomí své silné stránky a předtím přehlížené životní cesty, přeruší kontakty s lidmi, kteří je dlouhodobě táhnou ke dnu a více si váží života a radují se z maličkostí.  Pomoci vám mohou například na lince první psychické pomoci, zdarma a nonstop: 116 123