Babylon, 18. století př. n. l. Vdova trpělivě čeká, až dostane od úředníka svůj pravidelný příděl peněz. Má štěstí v neštěstí. Ve válce sice přišla o manžela, ale ani ona, ani její desetiletý syn nouzí rozhodně netrpí. Dostane pomoc od státu.

Na rozdíl od své sousedky, také vdovy, které zemřel nemocný manžel, je na tom mnohem lépe.

„Vidíte, říkala jsem vám, že váš muž měl být vojákem, pak by o vás bylo dobře postaráno,“ odvětí, když musí občas poslouchat sousedčiny závistivé poznámky na svou vyšší životní úroveň.

Babylonský král Chammurapi (vládl v letech 1792–1750 př. n. l.) totiž vepsal do svého zákoníku, že vdově po vojákovi náleží třetina vojenského přídělu, pokud má nezletilého syna.

Většina lidí si myslí, že počátky nemocenského a sociálního pojištění spadají do 2. poloviny 19. století.

Novodobé zdravotní a sociální zabezpečení se sice opravdu začíná objevovat v této době, ale starověcí Babyloňané už ho znali. Ale nejenom oni. I staří Egypťané, byli v tomto ohledu hodně napřed.

Dokazují to dochované papyry z Deir-el Mediny vzdálené asi 900 km jižně od Káhiry. Jedná se o vesnici vystavěnou pro dělníky pracující na královských hrobkách v letech 1550–1070 př. n. l.

V případě, že dělník onemocněl, měl nárok na nemocenské dávky dosahující stejné výšky jako jeho normální plat. Samozřejmě dostal i náležitou zdravotní péči.

Starověcí Atéňané se také o své nemohoucí spoluobčany štědře starají. Sirotky po vojácích vychovává a živí stát. Už ve 4. století př. n. l.

dokonce od města dostávají pomoc také svobodní občané, kteří jsou chromí, slepí nebo jinak fyzicky postižení a nedokážou se o sebe postarat. „Nezapomeň si jít pro diety,“ připomene mladá aténská žena svému manželovi chromému po úraze.

Choť přikývne a zamíří na náměstí, kde si vyzvedne porci obilí. Aténský státník Periklés (500–429 př. n. l.) během své vlády vyplácí diety. Ty mají často podobu právě přídělu obilí nebo lístků do divadla.

„Collegia je třeba podřídit státnímu dozoru,“ poznamená římský císař Marcus Aurelius (121–180) „Jinak se jejich moc úplně vymkne naší kontrole,“ dodá mírně nazlobeně. Římští svobodní řemeslníci neponechávají nic náhodě.

Myslí i na zadní kolečka, a proto si zakládají vlastní spolky, takzvaná collegia. Jejich úkolem je poskytnout si vzájemnou podporu během nemoci, nebo zaopatřit rodinu člena, který zemře.

Vliv spolků na život společnosti vzroste natolik, že se to nelíbí ani císaři. Chce mít o nich přehled. Na starověké sociální výhody, ať už jde o Babylon, Egypt, Řecko či Řím ovšem dosáhnou jen svobodní občané, otroci mají jednoduše smůlu.