I vědci jsou jen lidé. Bují mezi nimi konflikty, které velmi snadno mohou přesáhnout do osobní roviny. Jeden takový, týkající se objevu dinosaurů, se odehrál koncem 19. století ve Spojených státech.

Začátkem 19. století došlo v Evropě k několika prapodivným nálezům. Na různých místech kontinentu byly ukryty ohromné kosti, které nemohly patřit žádnému žijícímu tvoru. Nelze se tedy divit, že tyto nálezy vzbudily přímo senzaci.

Po podrobnějším zkoumání došli vědci k závěru, že objevené kosti pocházejí z těla nějakého plaza. A rozhodně ne ze žádného drobečka.

Pro tyto záhadné živočichy se rychle našlo pojmenování – dinosaurus (z řeckého deinos – strašný a saurus – ještěr). V roce 1859 Charles Darwin uveřejňuje své dílo o původu druhů.

Zdálo se, že nálezy fosílií obrovských ještěrů mu mohou jeho evoluční teorii jen potvrdit. Už v té době se objevovaly myšlenky, že dnešní ptáci jsou příbuznými dinosaurů. Ale vyskytly se i jiné názory.

Například ten, který tvrdil, že biologický druh vznikne a zanikne, aniž by se vyvíjel. I zastánci této teorie používali jako svůj argument existenci dinosaurů.

Z těchto dvou protikladných stanovisek vystupují i naši dva hrdinové. Edward Drinker Cope z Pelsylvánské univerzity a Othniel Charles Marsh pro změnu z americké Yalské univerzity.

Cope i Marsh pocházeli z farmářských rodin a oběma velmi brzy zemřela jejich matka. Vzhledem k tomu, že oba vyrůstali na venkově, měli velmi blízko k přírodě. Cope se narodil v roce 1840 a od raného věku ho zajímala biologie.

Už ve svých osmnácti letech publikoval svůj první odborný článek a brzy se stal uznávaným odborníkem v herpetologii (nauka o plazech) a ichtyologii (nauka o rybách).

Vzhledem k tomu, že byl finančně nezávislý – otcovu farmu po jeho smrti výhodně zpeněžil – splnil si svůj sen a stal se nezávislým přírodovědcem. Jenže jeho touha stát se nejuznávanějším americkým sběratelem fosílií ho dovedla k finančním těžkostem.

Cope zaměstnával řadu pomocníků a jeho konto se začalo nebezpečně tenčit. V roce 1881 se pokusil investovat do těžby nerostů, jenže prostředky do podniku vložené, se mu nikdy nevrátily.

Finančních starostí se dočasně zbavil až v roce 1885, kdy podstatnou část jeho sbírek odkoupilo Americké přírodovědecké muzeum. Othniel Marsh byl o devět let starší než jeho sok, ale svou přírodovědeckou kariéru začal později.

Až když mu bylo 21 let, se o jeho přírodovědných zájmech dozvěděl jeden jeho bohatý strýc. Marsh tak konečně mohl opustit farmu a začít studovat. Možná ne příliš šťastné dětství mělo za následek to, že ho ti někteří lidé považovali za podivína.

Jedno z tehdejších svědectví o Marshovi tvrdilo, že chtít se s ním seznámit bylo jako běžet proti napřaženým vidlím. Ve svých 30ti letech Marsh publikuje svůj první článek. V té době sice ještě studuje, ale jeho vášeň pro zkameněliny je neobvyklá.

Podobně jako Cope, i on nějaký čas tráví v Evropě a v roce 1865 pak přijímá neplacené místo profesora paleontologie na univerzitě v Yale. Může si to dovolit, protože jej stále podporuje jeho zámožný strýc.

Marsh pořádá expedice za fosíliemi směrem na divoký západ, jeden z jeho pomocníků není nikdo jiný než Buffalo Bill.

Marsh se na rozdíl od Copa nikdy neoženil. Možná i to ho vedlo k jeho určitému egocentrismu. Americkou vládu bombardoval neustálými žádostmi, aby ve vybraných lokalitách mohl kopat jen on sám a nikdo jiný.

Zvláštní bylo i jeho přezíravé chováni k pomocníkům, které zaměstnával. Zadržoval jim mzdy, choval se k nim arogantně. Mnohokrát se s nimi pohádal, v jednom takovém obzvlášť vyostřeném případě byla tasena i zbraň.

Někteří jeho spolupracovníci se v jeho pozdějším sporu s Copem postavili právě na stranu Marshova rivala. Je paradoxní, že ač vztah Marsh – Cope později přerostl až k osobní nenávisti, z počátku jejich komunikace probíhala ve velmi přátelském duchu.

Dokonce i spolupracovali. Cope vzpomínal na to, jak v roce 1868 Marshe provedl lokalitami, kde nacházel dinosaury z období křídy.

„Když jsem brzy poté,“ pokračuje Cope,“ usiloval o získání nějakých fosílií z této oblasti, našel jsem pro sebe vše uzavřeno a vyhrazeno Marshovi za peněžní protihodnotu.“ Dva roky předtím Cope objevil zkamenělinu vodního plaza, jenže jeho hlavu mu v nákresu umístil na ocas.

Marsh si chyby všiml a vědeckou obec na ni upozornil. Možná už tehdy byla zažehnuta zatím pečlivě skrývaná jiskřička nevraživosti.

Nicméně, nejpravděpodobněji k roztržce došlo v roce 1872, kdy oba kopali na stejném místě ve státě Wyoming a jejich zájmy na sebe značně narazily.

Krátce poté Marsh píše Copeovi ostrý dopis, ve kterém jej obviňuje z toho, že jím nalezené fosílie Cope prohlašuje za své. „Ještě nikdy v životě jsem nebyl tak rozzloben,“ píše Marsh, nicméně mírnějším tónem dodává:

„Nehněvejte se teď pro to na mne a pusťte se do mne se stejnou upřímností, pokud jsem udělal něco, co se nelíbí zase vám.“ Cope s odpovědí neváhal:

„Za všechny nálezy, které jste během srpna 1872 získal, vděčíte mně.“ Rubikon byl překročen, válečná sekyra vykopána. Spor začal mít vskutku podobu pozemní války. Oblast zvaná Como Bluff v jižním Wyomingu, byla dinosauřími fosíliemi přímo posetá.

Nelze se divit, že armády pomocníků Marshe i Copa zde na sebe často narážely. Špionáž, průzkum i otevřené výpady nebyly ničím výjimečným.

Nakonec Marsh využil velmi benevolentních zákonů o nabytí půdy na západě a jednoduše případným vetřelcům zabránil ve vstupu. Marsh byl i obratným politikem, na svou stranu získával vlivná místa ve Washingtonu, ale i indiány z kmene Siouxů. Od nich získal přezdívku Big Bone Chief nebo-li Velký náčelník s kostmi.

Spor se postupně přenáší na stránky vědeckých časopisů. Jak Marsh, tak Cope touží být jedničkami ve svém oboru, jenže na vrcholu může být jen jeden.

Marsh má dobré kontakty na odborný časopis American Journal of Science, Cope si dokonce koupil uznávaný magazín American Naturalist. Je tedy zřejmé, které periodikum komu straní.

Cope se od jednoho z bývalých Marshových zaměstnanců dozvídá, že velká část Marshových studií nebyla sepsána jím, nýbrž jeho najatými lidmi. To je munice, kterou si Cope nemůže nechat utéci.

Své informace dodává na stránky newyorského Heraldu a tím se konflikt dostává z vědeckých kruhů mezi nejširší veřejnost. Americké publikum spor zaujal a Cope i Marsh se stali dnešními slovy mediálními hvězdami. Cope se s Marshem nemazlil.

V článku v Heraldu jej obvinil z nekompetentnosti, z plagiátorství i z toho, že schválně rozbíjel nalezené fosílie, aby nikdo jiný je nemohl spatřit. Marshova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Cope podle Marshe trpěl duševní nevyrovnaností, zcizil několik zkamenělin a dokonce vnikal do konkurenčních pracoven.

Marsh nakonec napsal cosi o malých mužích s velkými hlavami, což na sebe vztáhlo mnoho Copeových zastánců. Cope umírá v roce 1897. Jeho badatelská činnost ho finančně natolik vysílila, že na sklonku života musel prodat svůj dům.

Za svého života byl považován za přátelského, přímého, čestného a štědrého člověka. Přesto nikdy nepřiznal, že obvinění vznesená proti Marshovi byla do značné míry přehnaná.

Dodnes se několik jím vytvořených názvů pro dinosauří poddruhy používá a nelze zapomenout na to, že byl jedním z prvních Američanů, který obhajoval myšlenku evoluce. Marsh nakonec svého soka přežil jen o dva roky. Newyorský Herald v komentáři o sporu napsal:

„Jako peroucí se kočky.

Bude-li tato malicherná hádka pokračovat, nezůstane toho mnoho ze žádného z účastníků sporu.“ Následovníci Marshe i Copa si to zřejmě uvědomili a proto se vydali cestou vzájemné spolupráce. Jak Marsh, tak Cope vykonali ve svém oboru spoustu užitečné práce.

V dobách jejich největší rivality dokázali každý se svým týmem vykopat klidně až jednu tunu fosílií týdně. Celkem našli 130 druhů dinosaurů, včetně známého dravého tyranosaura. Z výsledků jejich práce těží vědci po celém světě dodnes.