Když se začne mluvit o nejznámějších námořních katastrofách, většině z nás automaticky naskočí katastrofa Titanicu. Na jeho palubě zemřelo téměř 1500 lidí.

Příběh jeho první a zároveň poslední plavby přes Atlantik dnes všichni známe především díky ikonickému filmu Jamese Camerona. Nebyla však ani zdaleka tou největší námořní tragédií.

Potopení lodi Wilhelm Gustloff na konci druhé světové války si vyžádalo šestkrát víc lidských životů.

Nikdy předtím ani potom neměla námořní katastrofa tolik obětí. Je to příšerná vzpomínka na dobu, kdy ztracené lidské životy mnohdy nebyly nic než pouhá čísla.

ZOUFALÝ ÚTĚK PŘED RUDOU ARMÁDOU

Wilhelm Gustloff původně sloužil jako luxusní zaoceánská loď. Během prvních let druhé světové války se změnil na plovoucí lazaret.

Později ho ale německá armáda nechala přetřít z bílé se zeleným pruhem, která signalizovala, že nejde o vojenský cíl, na šedivo a používala ho jako kasárnu pro námořníky na ponorkách.

Loď byla zakotvená v přístavu v dnešní Gdyni v okupovaném severním Polsku a tam setrvala až do začátku roku 1945.

Tehdy už bylo všem jasné, že nacistické Německo válku prohraje na celé čáře. Z východu se brutálním tempem blížila Stalinova Rudá armáda a zprávy o tom, jak nakládá se zajatými Němci, byly děsivé. Hovořilo se o znásilňování, vraždách a dalších zvěrstvech.

Paradoxně Sověti opláceli naprosto stejnou mincí to, co Němci při dobývání Sovětského svazu prováděli o několik let dříve.

Evakuace civilistů po zemi směrem na západ nebyla možná. Poslední německou enklávu na polském území už totiž Rudá armáda se začátkem roku 1945 úplně obklíčila.

Jediná možná cesta pryč byla po moři, a tak se začaly počítat všechny lodě, které se daly použít, včetně Wilhelma Gustloffa.

Na jeho palubu, která byla původně konstruována pro čtyři tisíce lidí, se jich nakonec nacpe deset tisíc. Situace tak připomíná výjevy jako z nějakého ghetta. Přecpané prostory, zápach, křik, někteří lidé jsou prý dokonce ušlapáni zaživa. Po vyplutí se přesto všichni radují, že se jim podařilo uprchnout.

BOJ O PŘEŽITÍ V LEDOVÉ VODĚ

To však není pravda.

Čtyři kapitáni lodi, jejímž cílem je německý přístav Kiel, se totiž nemohou shodnout na tom, jestli poplují blíž u pobřeží, kde mohou narazit na zaminované úseky, nebo dál od pobřeží ve větší hloubce, kde je trasa vyčištěná od min, ale zato loď mohou zpozorovat nepřátelské ponorky.

Nakonec kvůli rychlosti zvolí druhou variantu a to je osudová chyba. Po setmění přijde chyba druhá. Jeden z kapitánů rozsvítí palubní světla – prý proto, aby nedošlo ke srážce s jinou lodí. Po hodině je sice zase vypne, ale to už je pozdě.

Lodi si totiž všimne sovětská ponorka s označením S-13, která je v Baltu na průzkumné misi.

Velí jí kapitán Alexander Marinesko. Ten už měl v minulosti několik průšvihů – rád se oddával alkoholu a vůbec nepůsobil jako zamýšlený hrdina Sovětského svazu.

S koncem druhé světové války byl degradován a navrácení hodnosti se dočkal až v roce 1960. Když tedy vidí obrovský obrys Wilhelma Gustloffa a jeho šedivý nátěr, neváhá ani na chvíli.

Objede pomalu plovoucí loď směrem ke břehu, aby měl jistější únik, a po půl deváté večer vypustí čtyři torpéda.

Jedno se vzpříčí v hlavni, ale zbylá tři loď trefí. První vybuchne za přídí u kajut posádky. Druhé narazí do místa, kde mají kajuty vojenské zdravotnice. Je jich 400 a téměř všechny na místě zemřou.

Třetí torpédo trefí strojovnu a prorazí v plášti lodi díru, kudy dovnitř proudí mořská voda.

Všem lidem na palubě začíná zoufalý boj o holý život. Teplota vzduchu je přitom mínus sedmnáct stupňů a teplota vody pouze tři stupně. To znamená jediné – kdo se dostane do vody, buď do pár minut zemře na hypotermii, nebo po vytažení umrzne na vzduchu.

Je taková zima, že z patnácti záchranných člunů jich devět přimrzlo k palubě a nejdou použít. Šest zbylých samozřejmě zdaleka nestačí. Bez namočení se však kupodivu zachrání všichni čtyři kapitáni.

Wilhelm Gustloff se necelých čtyřicet minut po zásazích převrátí na bok a potopí. Lodě, které začnou přijíždět později v noci na místo katastrofy, už nemají koho zachraňovat.

Historik Heinz Schön, který byl jako dvouletý sám na lodi a stal se jedním z pouhé tisícovky přeživších, uvádí, že katastrofu Wilhelma Gustloffa nepřežilo 9343 lidí.

Druhá největší námořní katastrofa historie, srážka výletní lodi Doña Paz s ropným tankerem v roce 1987, stála podle neoficiálních odhadů „jen“ 4362 životů.