Když se loni na podzim otevřela ve švýcarském Bernu výstava obrazů ukradených nacisty, pro mnoho lidí to bylo velké vítězství. O většině z nich totiž dlouho nikdo nevěděl a až desítky let po válce se začalo více mluvit o muži, který stál za jejich ukradením.

Je 70 let po druhé světové válce a do mnichovského bytu německého sběratele moderního umění Cornelia Gurlitta proniká policie. Strážníci opatrně procházejí místnostmi a s úžasem hledí na množství obrazů.

Řada z nich visí na zdech, některé jsou ale schované ve skříních a na dalších místech. O něco později se k nalezeným dílům dostávají odborníci, kteří nacházejí i kusy, o nichž se předpokládalo, že jsou navždy ztracené.

Najdou se i malby, o jejichž existenci dokonce nikdo nevěděl. Dohromady disponuje tento starý muž, který málokdy vychází z domu, sbírkou nejméně 1500 obrazů v hodnotě až několika desítek miliard korun.

Mnoho z těchto obrazů poprvé spatřila veřejnost na výstavě ve švýcarském Bernu, což znovu oživilo zájem o Corneliova otce, Hildebranda Gurlitta (1895–1956). Byl to totiž právě on, kdo toto bohatství nashromáždil.

Dělal vše ze strachu? Čtvrtinový Žid a znalec výtvarného umění. A k tomu navíc velmi výstřední člověk, o kterém mnozí tvrdí, že je blázen. Velkou část svého života pracuje jako ředitel muzea, ale o svou práci ve 30.

letech přichází kvůli odmítnutí nacistických vlajek na budově muzea. Jenže vše se nakonec otáčí. Když se k moci nad kulturou třetí říše dostává Joseph Goebbels (1897–1945), stává se Gurlitt jedním z vrchních nacistických zlodějů umění.

Proč tuto práci pro nacisty vykonával, není dodnes úplně jasné. On sám po válce tvrdil, že to bylo ze strachu. Ostatně kvůli jeho částečnému židovskému původu mu skutečně mohlo hrozit velké nebezpečí.

Jenže mnoho historiků poukazuje na nejasnosti. Třeba na fakt, že navzdory svému údajnému nesouhlasu s kradením obrazů si uzmul velkou část děl pro sebe a v roce 1956 je odkázal svému synovi. Ten je pak celý život ukrýval před veřejností.

Prospěchář bez skrupulí? Navíc je trochu zvláštní, že muž, kterému se hnusí nacistická politika, během období, kdy jsou nacisté u moci, výrazným způsobem vydělává. Podle některých zpráv se Gurlitt přímo vyžívá v zoufalství, ve kterém se ocitli židovští sběratelé a majitelé umění, a obrazy od nich nakupuje výrazně pod cenou.

Doložen je třeba případ, kdy koupil od německého novináře malbu bulharského malíře Pascina (1885–1930) za 600 říšských marek, aby ji následně prodal do Francie několikanásobně dráž. Tečku za nevalnou pověstí nacistického sběratele umění pak dopsala jeho vlastní sekretářka Ingeborg Hertmannová.

Ta policii řekla, že němečtí Židé svěřili Gurlittovi své obrazy s tím, že je má prodat a peníze jim poslat do ghetta. „Prodával je za astronomické ceny, a když Židé psali, že umírají hlady, řekl mi, ať jim pošlu deset marek,“ uvedla Hertmannová. Byl tedy nakonec Gurlitt jen prospěchářem lhostejným k utrpení ostatních?

Život v luxusu Po vypuknutí války se Gurlittova povaha ukazuje naplno. Na přání samotného Adolfa Hitlera (1889–1945) shromažďuje významná díla z francouzského území, za což užívá nejrůznější privilegia – luxusní ubytování, přepychové jídlo a astronomické výdělky z provizí.

To vše s dopisem od vůdce, který nařizoval všem, aby Gurlittovi umožnili co nejrychleji dokončit jeho misi. Ve spárech nacisty tak skončily skutečně cenné kousky v čele se známou Sedící ženou od Henriho Matisse (1869–1954). Po válce Gurlitt tvrdí, že naprostá většina jeho kolekce shořela při spojeneckém útoku na Drážďany. A ačkoli jeho slova nelze ověřit, většina expertů se vzdává naděje. Na dlouhých sedmdesát let nikdo netuší, jaký poklad u sebe Gurlittův syn ukrývá.