Snad nejobludnější a nejtemnější teror v lidských dějinách přináší na východní frontu druhé světové války ďábelské jednotky Einsatzgruppen. Elitní skupiny nacistických ozbrojených jednotek provádějí neskutečná zvěrstva na obyvatelích východní Evropy.

Proslulé jsou hony v lesích, kdy jsou bezbranní lidé stříleni jako lovná zvěř, a hromadné masakry, při nichž jsou nemilosrdně vražděny i ženy a děti.

Smrtící jednotky Einsatzgruppen složené z policejních příslušníků, oddaných esesmanů či členů ostrahy koncentračních táborů mohou být právem označeny za nejodpornější a nejzločinnější jednotky všech dob.

Muži si před jejich šiky musejí sami vykopat masový hrob, ženy jsou před popravou často znásilněny. Jednotky oběti spálí v zavřených kostelech nebo do nich hodí granáty.

Jednotlivá komanda vznikají ještě před válkou a už v roce 1938 postupují za německou armádou při okupaci Rakouska a Československa. Cíl je jasný:

zajistit obsazení získaných území před zřízením civilní správy, zabavení zbraní, shromáždění důležitých dokumentů, sledování a věznění osob politicky nespolehlivých a konečně systematické vyvražďování politické, pedagogické, církevní a intelektuální elity okupovaných zemí.

Největší zvěrstvo dějin

Vůbec první takto sestavené jednotky zorganizuje šéf říšské bezpečnosti Reinhard Heydrich (1904–1942).

Před invazí do Polska vzniká pět skupin zvláštního nasazení, které jsou následně v patách pěti invazním armádám wehrmachtu, speciální šestá skupina pak sídlí na základně v Poznani. Každá Einsatzgruppe se dělí na čtyři komanda.

Zběsilé jednotky vpadnou ve stínu armády do Polska a začnou terorizovat místní obyvatele. Zavraždí každého, koho SS považuje za nežádoucího.

„Po ukončení vojenského tažení budu proti Polákům postupovat s nemilosrdnou energičností a může přitom dojít k věcem, které nebudou německým generálům po chuti,“ prohlašuje před konečným obsazením Polska říšský vůdce SS Heinrich Himmler (1900–1945).

Jak se později ukáže, v tomto se Himmler rozhodně nemýlí. Čerstvě sestaveným speciálním jednotkám je vštípen jasný úkol likvidace polské inteligence a židovského obyvatelstva.

Heydrich Himmlerovi ochotně sekunduje a vytváří dokonalou kartotéku nepřátel nacistické strany.

Na seznamech jsou jména aktivních členů komunistické strany, bezpartijních příslušníků inteligence, vědců, učitelů, spisovatelů, novinářů, kněžích, příslušníků veřejné správy, zemědělců a průmyslníků.

Seznamy jsou navíc doplněné o jména jejich příbuzných, často dokonce s fotografiemi a telefonními čísly! Heydrich si dal vskutku záležet.

Seznam pak rozšíří před invazí do Sovětského svazu (SSSR) o jména politických komisařů, agentů NKVD, partyzánů a všech, kdo jim pomáhají.

Likvidovat ale Einsatzgruppe musí i „podvratné živly a blíže nespecifikované nežádoucí elementy“, což dává skupinám pravomoc zmasakrovat v podstatě každého.

I wehrmacht je znechucený

„Celých 513 měst a vesnic bylo vypáleno, nejtěžší ztráty utrpěly oblasti v okolí Varšavy a Lodže. Různé jednotky německé armády a policie vykonaly 714 hromadných poprav. Během nich přišlo o život 16 376 lidí, většinou polských křesťanů,“ uvádějí statistiky.

Jedna Angličanka, žijící v té době u Bydhoště, vzpomínala: „Prvními oběťmi této akce byli skauti ve věku od dvanácti do šestnácti let. Postavili je na tržišti ke zdi a postříleli je tam, aniž by pro to existoval sebemenší důvod.

Obětavého kněze, který přispěchal, aby těm chlapcům udělil poslední pomazání, popravili rovněž. Vraždění pokračovalo po celý následující týden. Němci postříleli čtyřiatřicet předních obchodníků a živnostníků a mnoho dalších významných občanů.“

Himmlerovi to však nestačí a popravy rozšíří i na duševně a tělesně postižené, ti většinou skončí v masových hrobech. Hromadné vraždění zcela bezbranných Židů je již něčím zcela běžným a německé armádě dochází trpělivost.

„Vůdce může mít stěží v úmyslu, abychom postříleli všechny Židy,“ nechce záměrům vedení uvěřit vojenský velitel Varšavy.

K odporu se přidá i významný generál Gerd von Rundstedt, který nejprve znechuceně rezignuje, aby ho nahradil generál Johannes Blaskowitz. Bleskové rozšiřování Himmlerova vyhlazovacího programu ho nenechá klidným.

Proto pošle několik zpráv přímo Adolfu Hitlerovi s vysvětlením nesouhlasného postoje armády ke zvěrstvům. Hitlera popadne vztek a jen stěží věří tomu, že si generál dovolí vměšovat se do nevojenských záležitostí.

Blaskowitz ale dopisy posílá dál! V roce 1940 dokonce v psaní zmiňuje nenávistné postoje, které mezi vojáky převládají vůči činnostem Einsatzgruppen. Vojáci jsou prý jednání esesáků znechuceni a velmi otřeseni.

Ďábel zamíří do Sovětského svazu

Je vůbec možné, aby Hitler a Himmler kritiku přijali a činnost smrtících komand zastavili? Kdepak! Himmler postup hájí. „Vím, že se někde chlastalo a že tam opilci postříleli nějaké lidi.

Bylo to lidé, kteří měli být tak jako tak zastřeleni, jenže je neměli popravit opilci,“ zmůže se na jen na chabou „omluvu“.

Hitler si situaci ošetří nekompromisním vyjmutím složek přímo pod své velení, jednotky tak začnou fungovat mimo rámec německých zákonů, vliv na ně má pouze Hitler, Himmler a Heydrich. A Blaskowitz? Ten je pro „přílišnou měkkost“ převelen k vojskům do Francie.

Vedení si tak uvolnilo ruce ke spuštění operace Barbarossa, tedy invaze do Sovětského svazu.

Žně Einsatzgruppen tak mohou opět začít! Nové jednotky jsou zformovány těsně před invazí.

Na základě dohody mezi Hlavním úřadem říšské bezpečnosti a wehrmachtem je ke každé armádní skupině přidělena konkrétní Einsatzgruppe, celkem se na frontu vydají čtyři hlavní skupiny označené od A po D. V předvečer tažení si ještě Himmler sezve nejvyšší velitele SS, aby je instruoval.

„Je to otázka bytí a nebytí.

Bude to rasový boj vedený v duchu nelítostné krutosti, během něhož na následky vojenských akcí a nedostatku jídla zemře dvacet až třicet milionů Slovanů a Židů,“ sdělí jim s tím, že jejich úkolem je zkrátka vyčištění celého SSSR. Takto obludné zadání snad v dějinách ještě nepadlo.

Jednotlivé Einsatzgruppe se však úkolu chopí s vervou, rozsévači zla se vydají v závěsu za wehrmachtem na východ, kam přinesou jen zkázu.

Osvoboditelé, nebo zrůdy?

Příslušníci Einsatzgrupppe A se společně s armádou poměrně rychle dostávají na území Litvy. Obětmi se zde stanou i mnohé ženy s dětmi.

Esesáci a litevští nacionalisté jim berou šperky, donutí je se svléknout a tančit – nejkrásnější ženy následně odvlečou a znásilní, některé postřílejí.

Spousta Litevců však Němce zprvu vítá. Po řádění sovětské tajné policie a rozvědky NKVD totiž ve většině sovětských měst zůstanou desítky tisíc mrtvých lidí.

Němci mrtvoly umně využijí a vraždění svedou účelně na nevinné Židy, do masakrů přímo na náměstích se tak zapojí i litevští civilisté!

Nešťastným faktem je nicméně skutečnost, že i mnozí Židé pohlížejí na Němce jako na osvoboditele, kteří přišli skoncovat s krutými komunisty. Nepřipadá jim tudíž nijak nebezpečné, když je Němci chtějí shromáždit za účelem pracovního nasazení.

Například Einsatzgruppe C rozvěsí po vstupu do běloruského Minsku vyhlášky, v nichž vyzývá Židy, aby se přihlásili k přesídlení do zcela nové lokality. Výzvu vyslyší zhruba 30 000 nic netušících obyvatel.

Onou novou lokalitou je však nakonec hrob, kde skončí po odvlečení a následné popravě.

Nevolnost z masakru

Člen dílčího Sonderkommanda 7a Walter Blume, působící taktéž v běloruské oblasti se v městečku Vitebsk, podal svědectví o jedné z mnoha masových vražd: „Celkový dojem z popravy bezbranných lidí byl otřesný.

Když jsem se vrátil zpátky do své kanceláře, dostal jsem žaludeční křeče a musel jsem zvracet,“ hodnotí scénu, kdy dvě hodiny musel přihlížet, jak jeho podřízení vraždí osmdesát neozbrojených Židů.

Oběti nacisté staví na okraj jámy a vždy po desíti je postřílejí, po každé desítce si dopřejí přestávky.

Zvěrstva probíhají i v oblasti dnešní Ukrajiny. Scénu ze západní části země z města Lvov popisuje německý řezník Günther Otto. „Dvě řady vojáků vytvořily uličku.

Židy pak donutili proběhnout touto uličkou, v níž je vojáci mlátili pažbami pušek a bajonety.

Na konci uličky stála skupina důstojníků SS a wehrmachtu se samopaly a stříleli Židy, kteří dorazili až k nim, a ti padali do kráteru po výbuchu bomby.“ Zcela bezskrupulózně jedná v oblasti i alkoholik a současně velitel Sonderkommanda 4a z Einsatzgruppe C Paul Blobel.

Tento ďábel stojí za vůbec největším masakrem, který Einsatzgruppen spáchá. Blobel nařídí shromáždit všechny Židy z dobytého Kyjeva do blízké rokle Babí Jar. V rokli nachází bestiální smrt na 34 000 židovských mužů, žen a dětí.

Ženy a děti nahnat do náklaďáků

Právě postupné hromadné vraždění žen i dětí je na přelomu let 1941 a 1942 novinkou. A s novinkou přichází i Himmler. Ženy a děti je prý efektivnější zabíjet v nákladních automobilech upravených jako plynové komory.

V roce 1943 Himmler energicky vyhlašuje spuštění operace Dožínky, která v podstatě znamená konečné vyvraždění žen a dětí z židovských ghett. A že už jich moc nezbývalo! Jen za první zimu po napadení SSSR jednotky vyvraždí zhruba 500 000 Židů.

Severní Einsatzgruppen A „se chlubí“ číslem 250 000 mrtvých, skupina B „jenom“ 45 500 mrtvými a C a D shodně zhruba 93 000 mrtvými.

Že je vyhlazovací systém důkladně propracovaný, potvrzují i následné čistky pomocných služeb, jejichž cílem je vyřídit ty, na které by snad zběsilé Einsatzgruppen zapomněly.

Kdo má na svědomí nejvíc obětí, lze jen stěží určit… I když by se mezi vrahy našlo jistě dost jedinců, kteří měli temnou duši, spoustě z nich masové vraždění nepřineslo dobrý pocit z dobře odvedené práce, nýbrž naopak.

Himmler uplakánky netoleruje

Některé vrahy začne trápit občasné nervové zhroucení a nervové šoky. I když jim před akcí byly patřičně vymyty mozky, nevídaná ukrutnost jim rozhodně pár vrásek na čele přidělá.

Několik členů komand spáchá sebevraždu, mnozí od jednotky odejdou a nemohou dál sloužit. Jiní se před akcí musejí posilnit alkoholem a dalšími návykovými látkami.

Himmler ale nervové kolapsy odmítne tolerovat. Naléhá na své podřízené, aby se zatvrdili a zocelili. Nic není důležitější než splnění původního úkolu, tedy vyhlazení nežádoucích živlů. I přes tyto výstřelky jsou jednotky poměrně efektivní.

Mají na svědomí životy asi dvou až třech milionů osob, kdy třetinu obětí tvoří Židé. Velkou část mrtvých tvoří ale i partyzáni z jednotlivých území, což se Himmlerovi velmi zamlouvá.

Může totiž zamaskovat skutečnou podstatu složek Einsatzgruppen pod roušku plnění důležitých úkolů v souvislosti se zabezpečením týlu armády před útoky partyzánů.