Z velké lásky zbývá velké zklamání.
„Kdyby se dnes Viluš se vrátil a řekl mi, že na mne zapomenout nemůže, že mne má rád a abych s ním šla žít do poslední moravské vesnice, tak se zavážu až do smrti,“ svěřuje se v roce 1897 smutně malířka Zdeňka Braunerová své sestře Anně.
Navzdory svým emancipovaným názorům by stejně nejraději byla pod čepcem.
Se spisovatelem Vilémem Mrštíkem (1863 – 1912) se Zdeňka Braunerová (1858 – 1934) poprvé setkává na podzim 1894, kdy je v Oslavanech na moravském Slovácku hostem spisovatelky Gabriely Preissové (1862 – 1946).
Mezi ní a Vilémem ale rozhodně nejde o lásku na první pohled.
Zdeňka je zakoukaná do básníka Julia Zeyera (1841 – 1901) a nevycválaný Mrštík v porovnání s ním rozhodně neobstojí. Zájem o ni jako o ženu neprojevuje ani Mrštík, který ji považuje za sedmatřicetiletou odkvétající stárnoucí slečnu a jemu se přece líbí hlavně mladé dívky!
Ze začátku proto jejich vztah vypadá jenom jako kamarádství. Nicméně, Zdeňka má chuť ho chránit, v roli zkušenější dámy z velkého světa mu chce umetat cestičku do pražských uměleckých kruhů. Mrštík rád přijímá a v říjnu 1894 se jí odvděčí dopisem.
Žádná sestřička, ale milenka!
„Kamarádko zlatá,“ oslovuje ji, jakoby se neznali pouhých pár dní, ale spoustu let a důvěrně jí líčí svoji rozervanost a samotu.
Setkání s ní považuje za životní událost, protože se „tolik liší od lidí, se kterými se až dosud stýkal“. Myslí to vážně, nebo chce jenom využít jejích známostí? Nadšená Zdeňka ho v prosinci 1894 představuje všem důležitým umělcům v Praze.
Navrhuje mu v dopise, že bude jeho „sestřičkou,“ která mu bude pomáhat. Nejspíše by se ale ráda stala jeho milenkou… Vilém na její slova reaguje podrážděně: „A co moje srdce? Myslíte, že ho moli sežrali? Nebo že ho mám na drátku?
Zatáhnu-li, zpívá, pustím-li, mlčí.“ Domlouvají se na společném pobytu v Paříži. Malířka ztrácí hlavu, Vilém si ale zatím nechává zadní vrátka.
„Mezi mnou a Zdeňkou se cosi plete, ale přímo ještě nehoří,“ posílá opatrné zprávy domů na Slovácko. „…tak jsme spořádáni a zařízeni, že i kdyby k poslednímu kroku došlo, ještě hodinu před svatbou dovedeme dát si pac a obrátit se k sobě zády a zůstat znovu kamarády.“
Žádný vztah, jenom kamarádi
Ale myslí si totéž i Zdeňka? Sotva. Po návratu z Paříže bydlí Mrštík u Braunerů a nikdo se neohlíží na sousedské pomluvy. Vánoce 1895 zase stráví Braunerová s Mrštíkovou rodinou v jeho rodných Divákách.
Už slyší zvonit svatební zvony. V lednu 1896 dostává Braunerová jeden srdceryvný dopis za druhým. Mluví se o svatebním oblečení. Vilém si ale rychle uvědomuje, že mu na přítelkyni spousta věcí vadí.
Měšťanský původ, její názory, touha mít ve vztahu vždycky navrch… Příteli proto píše, že by „celý můj život byl jedinou rvačkou se světem mně naprosto nesympatickým a odporným.“ Nejdříve navrhne odložit svatbu a v červenci 1896 má pro ni jedinou větu: „Je konec.“
Neumíme žít v manželství
Na otázky okolí, kdy už se konečně vezmou, používají výmluvu: „Máme málo peněz.“ Zdeňka se rozhodne mu opět pomoci a ilustrovat jeho román Pohádka máje. Měl to sice dělat malíř Luděk Marold (1865 – 1898), ale domluva skončila na mrtvém bodě.
Bývalí milenci se dál stýkají, i když jenom pracovně. Doslova Mrštíka dokope, aby román připravil k vydání, bez její pevné vůle a pomoci by se mu to stěží podařilo. Vilém je jí tak vděčný, že dokonce stanoví další datum sňatku:
20. dubna 1897. Pár dní předtím jí ale řekne, že „jsou lidé neschopní žít v manželství. A mezi ně patříme my dva“. Žene ho nejspíše i vztek. Uvědomuje si, že Zdenčin podíl na celém románu je mnohem větší, než by sám chtěl.
Navrhuje mu totiž některé pasáže přepracovat, knihu financuje a nadělá si kvůli tomu i dluhy. On se proto dostává do role neschopného hlupáka. Šíří tedy o malířce v pražských uměleckých kruzích klevety.
Zklamaná Zdeňka říká, že se modlí, „aby se nestala zlou a dovedla mu odpustit“. Podaří se jí to, i když rozchod nese těžce.
