Býval nejmocnějším mužem Evropy. Teď sedí zlomený ve svém ubohém příbytku na ostrově Svatá Helena. Do konce jeho dnů zbývá necelý měsíc.
Z posledních sil však ještě zavolá jednoho z hrstky svých věrných služebníků a začíná diktovat… „Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejím najatým vrahem. Anglický lid mě brzy pomstí.
Za dva tak nešťastné výsledky invazí Francie v době, kdy ještě byla bohatá, jsou zodpovědni zrádci Marmont, Augereau, Talleyrand a La Fayette. Odpouštím jim. Kéž by jim budoucí francouzské generace odpustily stejně jako já.“
Smrt je mu v patách
Že se blíží konec, cítí Napoleon Bonaparte (1769–1821) ve svém nedobrovolném exilu na ostrově Svatá Helena už delší dobu. Nekonečné dny bez smyslu a nevlídné prostředí podlamují jeho zdraví stále více.
Kdysi suverénní diktátor se ve vyhnanství postupně mění v chřadnoucí trosku. Dne 13. dubna 1821, na pokraji svých fyzických i psychických možností, začíná s pomocí svých nejbližších souputníků psát poslední kapitolu svého života.
Trofeje místo peněz
Velkým tématem Napoleonova života jsou ženy. Své myšlenky však v závěrečných okamžicích upíná pouze k jediné, rakouské princezně Marii Luise (1791–1847) a jejich společnému synovi Napoleonovi (1811–1832).
V něm vidí umírající diktátor svého nástupce a právě on se má stát majitelem nejcennější části jeho pozůstalosti. K velkému zármutku vdovy se ale nejedná o peníze.
Bonaparte si totiž více než financí váží předmětů, které byly němými svědky jeho slávy – řádů, zbraní, knih a dalších. A tyto relikvie má dostat jeho potomek ve chvíli, kdy dovrší 16 let.
Žena srdce odmítne
Ani Marie Luisa ale nepřijde zkrátka, a to i přesto, že o osud svého bývalého muže nejeví žádný zájem. Má jen starost, aby ho neoběsili, protože pro jejího syna by nebylo důstojné, aby byl potomkem oběšence.
Po Napoleonově smrti za ní přijíždí jeho osobní lékař. Sděluje jí, že jí císař v poslední vůli odkázal své srdce. Vyděšená Marie Luisa však orgán, který kdysi bil i pro ni, odmítá. Milostný život Napoleona Bonaparta má tak tragický závěr.
Bohatství pro ty nejvěrnější
To, po čem touží jeho bývalá manželka, tak nakonec skončí jinde. U těch, kteří obětují vlastní prospěch a dobrovolně odcházejí s císařem do jeho vyhnanství, aby mu byli v těžkých chvílích na blízku.
Jeho nejbližší spojenci, hrabata Charles-Tristan, markýz de Montholon (1782–1853) a Henri-Gatien Bertrand (1773–1844), po Napoleonově smrti odjíždějí z ostrova Svatá Helena s tučným obnosem 2 000 000, respektive 500 000 franků.
Komorníka Louise Marchanda (1791–1876) pak jeho pán za věrné služby odmění částkou 400 000 franků. Běžný vojenský plat na vyšších místech se přitom v té době pohyboval kole 30 franků denně.
Poslední přání se mu nesplní
Dalšími penězi Bonaparte obdaruje ty, kteří pro jeho blaho riskovali své životy. Své vojáky a důstojníky.
Zbytek jeho jmění pak putuje do krajů, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Ve svém testamentu také vyslovuje přání, aby jeho ostatky byly rozprášeny na březích řeky Seiny. Tak by byl svým milovaným Francouzům stále nablízku.
To se mu však nesplní, stejně jako vidina syna na francouzském trůnu. Mladý potomek zemře v 21 letech na tuberkulózu. Spí věčným spánkem vedle svého otce v pařížské Invalidovně.
