„Držte se zpátky!“ varuje na kost vyhublý milicionář a rukou se snaží odehnat skupinu žen, srocujících se na ulici kolem vyděšené kočky. Těch už tu moc není.

V pohublých tvářích kolemjdoucích je vidět, že nebýt ozbrojence, na zvíře se okamžitě vrhnou a snědí jej. Co na tom, že jsou kočky jedinými lovci krys, které město Leningrad sužují. Doba je zlá a žije se z hodiny na hodinu. 

Město Leningrad si na přelomu let 1941/1942 prožije patrně nejhorší zimu ve své historii.

Kromě obvyklých mrazů, které dosahují i k minus 10 stupňům Celsia, jeho obyvatelé musejí čelit neustálému bombardování ze strany německých obléhatelů a především pak kručícím žaludkům. Jídla je poskrovnu. Denně umírají stovky, někdy i tisíce, lidí.

Buďto na podchlazení, nemoci, v sutinách ostřelovaných domů nebo na celkové vyčerpání způsobené mučivým hladem. Umírá se doma, v práci i na ulici.

Roste také počet případů, kdy se lidé vzájemně vraždí kvůli lístkům na potraviny a někteří se dokonce uchylují ke kanibalismu! Masové hroby se plní a všichni se modlí, ať už tohle peklo skončí. Dočkají se, přičemž lví podíl na zlepšení situace mají kočky. 

 

Bleskový útok 

„Ty hned smeteme. Za deset týdnů bude dobojováno,“ věří německý diktátor Adolf Hitler (1889–1945), když dává zelenou k zahájení operace Barbarossa neboli útoku na Sovětský svaz.

Kriticky přitom podcení nejen počty rudých tanků, ale také železnou výdrž ruského obyvatelstva umocněnou faktem, že sovětskému vůdci Josifu V. Stalinovi (1878–1953) není líto na obranu frontové linie obětovat jakýkoliv počet vlastních lidí.

Invaze začíná v červnu 1941 a do září se Němci objeví před Leningradem. Německé velení se rozhodne město prozatím pouze obklíčit a ostřelovat, vstoupit do něj hodlají až na jaře. 

Zamrzlé město 

Kromě továren, škol, nemocnic a obytných čtvrtí se německé ostřelování zaměřuje i na elektrárny. V zimě na přelomu roku 1942 tak je Leningrad téměř bez elektřiny.

Odhaduje se, že město v této době fungovalo jen asi na jedné šestině předválečné spotřeby. „Dodávky tepla byly odstaveny, továrny a práce se zastavily, veřejné služby (lázně, prádelny či kadeřnictví) zavřely… Dokonce i lidé, co přišli do práce, ji nemohli dělat.

Nejen kvůli fyzickému vyčerpání, ale i nedostatku tepla a světla. V zimě 1941 zkrátka město zamrzlo,“ uvádí ruská historička Naděžda Cherepeninová. Kromě toho stojí veřejná doprava a problémy jsou i s vodou, která se musí přivážet ze zamrzlé Něvy.

Rozhodujícím faktorem v boji o přežití v obklíčeném městě je ale jídlo. Každý obyvatel má nárok na skromných 125 gramů chleba denně. Jen dělníci dostávají dvojnásobek. 

Roznašeči smrti 

V ulicích obklíčeného města vládne smrt. Mrtvoly, zpravidla obrané o veškeré cennosti jako jsou kabáty, klobouky a hlavně boty, se válejí všude. Nikdo už ani nemá energii je odtáhnout a zahrabat.

Zmrzlá torza se tak stávají cílem hladových útoků krys, které s postupujícím hladem získávají na drzosti. „Žraly motorový olej, ohlodávaly mrtvé v továrnách, kteří přišli čekat na svůj příděl… Navíc byly pohyblivým zdrojem infekce,“ vzpomínají přeživší. Brzy nato začne sovětské velení připravovat plán na osvobození Leningradu. 

Vděk, či pragmatismus? 

Zkraje roku 1943 se Rudé armádě podaří prorazit úzký pozemní koridor a do města vlakem dovážet potřebný proviant. V únoru pak po 900 dnech blokády Leningrad vysvobodí.

Po městě se v tu chvíli prohánějí celé houfy krys, a je proto rozhodnuto, že se do Leningradu navezou kočky z Jaroslavské oblasti, kde žije odolné plemeno, které dobře snáší zimu.

Ve čtyřech vlacích, z nichž první přijede 7. února, je do města přivezeno přes pět tisíc koček! Hlad a přirozené instinkty udělají své. Devítiživotné šelmičky s krysí populací zatočí rychleji, než by jeden řekl „továrišč“.

Obyvatelé města jsou pak kočkám natolik vděční, že je navzdory přetrvávajícímu hladu sami neloví pro jídlo. Pravděpodobným důvodem je ale i to, že nyní už vědí, že bez nich by si město opět podmanili otravní hlodavci.