Nebýt jich, dějiny by třeba vypadaly úplně jinak. Zbraně s nablýskaným ostřím se však navždy zapíší do historie. Některé umí přeseknout železo, další se pro změnu dostávají až na vlajky států. Jedno ale mají společné – jejich osud obepíná mlha tajemství.
Excalibur
Zajímavost: Záře čepele oslepí protivníky
Slavnějšího zástupce bychom ve světě mečů pohledali. Vlastníkem je podle všeho bájný Artuš. Excalibur si hoví v kameni a ten, kdo ho vytáhne, je právoplatným pánem celé Anglie.
Šlechtici se meč snaží vyprostit, jenže náhle se zjeví dospívající Artuš a jako by nic zbaví zbraň kamenného sevření. Podle jiných legend mu Excalibur daruje Jezerní dáma. Ať či onak, nové vybavení umí řezat železo jako dřevo.
K tomu všemu se náramně hodí do bitev, protože jakmile ho Artuš vytasí z pochvy, čepel se rozzáří a oslepí nepřátele.
Meč Williama Wallace
Zajímavost: Několikrát beze stopy zmizí
Vstříc anglické přesile se v bitvě u Stirlingského mostu, jež se udá v září 1297, vrhá skotský hrdina William Wallace (1270–1305). Stojí na straně vítězů a lví podíl na tom má jeho obouruční meč.
Zbraň s čepelí měřící 132 centimetrů nepustí z ruky, až po jeho smrti přechází do vlastnictví šlechtice z hradu Dumbarton. Potom není o meči ani vidu ani slechu. Až v roce 1505 ho nechá opravit král Jakub IV. (1473–1513) a zaplatí za to 26 šilinků.
Následně si dá další, tentokrát třísetletou pauzu. Teprve začátkem 19. století ho posílají k renovaci do Toweru, o pár desítek let později ho získá stát a dnes je k vidění ve skotském městě Stirling.
Joyeuse
Zajímavost: Kdysi slouží ke korunovaci francouzských králů
Na 105 centimetrů dlouhého pořízka údajně vlastní císař Karel Veliký (748–814). Meč používá jako osobní zbraň, při jedné z bitev s ním setne hlavu saracénského vojevůdce.
Na kvalitu si však musí počkat, protože kovář na něm kutí více než 3 roky a ukryje do něj magické síly. Do čepele zase schová část Longinova kopí, kterým je probodnut Ježíš Kristus.
Až v roce 1270 si na něj vzpomene francouzský vládce Filip III. (1245–1285), který meč využívá během korunovace. Joyeuse se naposledy zúčastní slavnostní ceremonie v roce 1825, kdy koruna přistává na hlavě Karla X. (1757–1836).
To už má své místo v pařížském Louvru, kam ho přesouvají za časů Velké francouzské revoluce.
Durendal
Zajímavost: Jediným švihem rozsekne balvan
Původní patří Karlovi Velikému, jež ho daruje náčelníkovi bretaňské marky Rolandovi (?–778). Údajně jde o nejostřejší meč historie, zároveň se v jeho útrobách nachází například zub svatého Petra a kus Mariina roucha.
Spolu s majitelem se vyznamená během bitvy v průsmyku Roncevaux. Tehdy v roce 778 se francká armáda vrací z Pyrenejského poloostrova. Zadní šiky přepadnou Arabové s Basky a v centru dění je právě Roland.
S Durendalem v ruce utne pravou paži králi Marsileaovi a o hlavu zkrátí jeho syna. Proti přesile nemá šanci, a tak se pokusí meč zničit o mramorový kámen. Neúspěšně, a tak ho v posledních chvílích alespoň zakryje svým umírajícím tělem.
Zulfiqar
Zajímavost: V Íránu po něm pojmenují typ tanků
Zbraň je neodmyslitelně spjata s muslimským světem, objevuje se v liturgických textech, své místo nachází i na vlajkách někdejší Osmanské říše. Lehce zatočený meč velebí také obávaný oddíl janičářů.
Původní Zulfiqar má spojitost se samotným prorokem Mohamedem (571–632). Ten jím obdaruje svého zetě Alího ibn Abí Táliba (600–661). Při jedné z bitev si totiž zlomí svou starou zbraň a Mohammed mu nabídne Zulfiqar.
Traduje se, že v jedné vřavě s ním zabije na 500 protivníků! Význam meče, který se v průběhu turbulentních dějin ztratí, je pořád živý.
Vzpomenou si na něj v Íránu, kde v 90. letech minulého století odhalí nový bitevní tank, jehož název odkazuje právě na starobylý Zulfiqar.
