Do čisťounkého bílého ubrusu se vpíjí červená tekutina. Nepomůže ani hbitá ruka číšníka, která se hadříkem snaží odsát přebytek vína a zmírnit tak následky nehody. Situaci nezachrání ani vyprání látky.

Ubrus je zkrátka na odpis.

Švýcarský chemik a textilní inženýr Jacques Brandenberger (1872–1954) jí roku 1900 v restauraci. Nic ho neruší a klidně by si dál pochutnával na svém pokrmu, když najednou vzbudí jeho pozornost výkřik od vedlejšího stolu.

Host, který se dosud věnoval hlavně svému talíři, udělal nešikovný pohyb a na čistý ubrus rozlil sklenku červeného vína. „To bude mít zase pradlenka práce!“ pomyslí si Brandenberger. Dobře ví, že odstranit z bílého ubrusu skvrny od vína je téměř nadlidský úkol.

Mezitím už přibíhá číšník, který se tekutinu pokouší odstranit hadříkem, ale bohužel se mu to příliš nedaří. Brandenbergerovi celá událost nasadí brouka do hlavy.

Hledá látku odolnou vodě

Přemýšlí, jakým způsobem by se dalo podobným nepříjemnostem zabránit. „Látka by měla být odolná vodě, která by po ní jednoduše stekla dolů,“ pomyslí si. Jenže převést tuhle na první pohled jednoduchou myšlenku do praktického života, to už je mnohem těžší úkol.

Šikovný chemik Brandenberger ale chce všemu přijít na kloub, a proto se pustí do výzkumů. Hledá nějakou chemikálii, kterou by na látku jednoduše nanesl, a ta ji ochránila před poškozením. Zkouší různé materiály.

„Možná, že by pomohla tekutá viskóza (získává se regenerací celulózy, látky obsažené v buněčných stěnách rostlin – pozn. red.),“ uvažuje ve své chemické laboratoři. Během experimentu ale zjistí, že použitá chemikálie nefunguje podle jeho představ.

Viskóza je po nanesení na látku příliš tuhá. Vytvořený povlak se láme a loupe. Když ale otáčí kousek průhledného úlomku v ruce, napadne ho, že taková fólie by se dala použít i jinde, třeba při balení.

Musela by ovšem mít ty správné vlastnosti…

Balí do něj čokoládu

Své bádání proto neopouští a snaží se vytvořit tenkou a ohebnou fólii. Roku 1908 konečně slaví úspěch. Veřejnosti představuje stroj na výrobu průhledné viskózové folie, která se začíná prodávat pod názvem celofán.

Tvoří ho složenina dvou francouzských slov, a sice cellulose (celulóza) a diaphane (průhledný). V roce 1912 už chemik umí z celofánu vyrobit například tenký pružný film určený do plynových masek. Své patenty postupuje v roce 1917 La Celofán Société Anonyme, která je prodává dál.

Nová fólie si rychle najde své místo na trhu. Prvním zákazníkem, který patent koupí, se stává společnost Candy. Fólie použije pro balení svých čokolád.

Ochrana pro kabely u ponorek

Už ve 20. letech 20. století se ale celofán běžně vyrábí. 23. prosince 1923 uzavírá La Celofán Société smlouvu se společností Du Pont v New Yorku. Poskytuje jí výhradní práva na výrobu pro americký trh.

Zároveň povoluje výzkum a testy tohoto materiálu. Americký chemik William Hale Charch (1898–1958) se svým týmem přijde na to, jak zařídit, aby celofánová fólie nezvlhla. Proces patentují v roce 1927 a od této chvíle už není problém použít celofán pro balení.

Jinak se fólie hodí se hlavně pro vojenské účely. Už v roce 1933 slouží k ochraně kabelů v ponorkách. V průběhu 2. světové války potom izoluje od vlhkosti kabely radarů a výborně se do něj balí léky.