Pole u slezské Lehnice pokrývají rozházené mrtvoly. Mezi nimi hbitě pobíhají mongolští bojovníci. Jedním řezem odstraňují poraženým křesťanům uši a házejí je do pytlů. Naplní jich rovných devět. Válečnou kořist poslové doručí chánu Bátúovi.

Čingischánův třetí syn Ögedej (asi 1186–1241) pokračuje v otcově díle. Ke svému impériu připojí i dosud nedobytá území na severozápadě Číny. Další dobyvatelské choutky roku 1237 potom nasměruje do Ruska.

Pro Mongoly jde o snadnou kořist, protože tamější knížectví jsou rozeštvaná a neschopná postavit se společně na odpor. Dobyvatelé tak hladce postupují do nitra země.

„Mongolové organizovali své síly v decimálně uskupených jednotkách po desítkách, stovkách a tisících.

Jejich disciplinované jednotky pak mohly pochodovat ve volných sestavách a v několika proudech, což jim umožňovalo pohybovat se mnohem rychleji,“ vysvětluje současný britský historik Jeremy Black taktiku mongolských přesunů.

Navíc se před samotnou armádou ještě ve třech směrech pohybují průzkumníci, kteří mají za úkol vyhledávat potenciální nebezpečí a okamžitě o něm informovat.

Útočí nepřetržitě

Mistrovství Mongolové dosáhnou i ve vymýšlení lstí. Naučil je to Čingischán, který si svoji první fintu vyzkoušel už v 15 letech, když ho zajali bojovníci kmene Tajčiutů.

Utekl jim, a když se dostal poblíž řeky Onon, „položil se na záda do vodního toku a zůstal ležet, takže mu vyčníval jen obličej,“ vypráví Tajná kronika Mongolů, jak unikl svým pronásledovatelům.

Jasně prokázal, že jeho zbraní není jenom hrubá síla, ale i mazanost… Ögedejova vojska nepřítele buď obejdou, nebo rovnou obklíčí. „Jejich oblíbenou taktikou byla tzv.

trvale útočící formace, kdy jízdní lučištníci útočili v jednotlivých zástupech a každý z nich neustále střílel své šípy, než se za stálé střelby vrátil obloukem na konec zástupu,“ objasňuje další mongolskou strategii Black. Často tuto taktiku bojovníci kombinují s falešným ústupem.

Všichni jsou na nohou

Mongolové se roku 1240 vydávají do Kyjeva a město vyplení.

„Hustá hejna Tatarů, kopyta koní a hřmot vozů a jejich milovaného dobytka udusil hlasy v městských zdech, opona šípů zastřela nebe a kolem se setmělo,“ popisuje dění ve městě italský cestovatel a františkánský mnich Giovanni Carpini (asi 1182–1252).

Mongolové také vyštvou z jejich táborů národ kočovných Kumánů, kteří se dávají na pochod. O pomoc žádají uherského krále Bélu IV. (1206–1270). Evropa vycítí nebezpečí a začíná se obávat mongolského vpádu.

Český král Václav I. (1205–1253) situaci nepodceňuje a hned začne svolávat armádu. „Musíme zlepšit ochranu pohraničních pevností,“ nařizuje.

Všichni počítají s tím, že se v srdci starého kontinentu Mongolové objeví na Velikonoce roku 1241. Evropští stratégové se ale spletou, když si myslí, že je bojovníci z Asie budou chtít v jednom proudu převálcovat a hnát se dál na západ.

„Rozdělíme naši armádu na dvě části. Kadan (syn Ögedeje – pozn. red.) se svými muži půjde na sever a já se vydám do Uher,“ vymýšlí mazanější řešení Čingischánův vnuk Bátú (1205–1255).

Cesta do záhuby

Do cesty se severnímu proudu Mongolů postaví polský kníže Jindřich II. Pobožný (1196/1207–1241).

„V knížecích vojích stálo 30 000 Slezanů, polských šlechticů, řádových špitálních bratrů a německých rytířů v těžké, zářivě naleštěné zbroji a nesoucích pestré erbovní praporce,“ uvádí britský vojenský historik John Colvin (1922–2003).

„Přispěchám ti na pomoc, švagře,“ slibuje Jindřichovi Václav I. Jenže nedočkavý polský vladař se vrhá do boje dříve, než posily z Čech dorazí. Přitom se nacházejí nedaleko a zvládly by na bitevní pole u slezské Lehnice přijet během jediného dne.

Sami Mongolové ale nechtějí, aby se obě armády spojily. Jindřich II. přichází v bitvě 9. dubna 1241 o život a triumfující Asiati mu uříznou hlavu.

Knížecí tělo později mezi spoustou dalších znetvořených bojovníků identifikují jen díky tomu, že Jindřich měl na noze o jeden prst navíc.

Uherská pohroma

Uherský král Béla IV. se 11. dubna 1241 u řeky Slaná pouští do boje s mongolskými jednotkami v čele s velitelem Sübetejem (asi 1175–1248). Nepřátelé mu předvedou dokonalou taktiku předstíraného ústupu.

Když se na ni Béla nachytá a pustí se za nimi, Sübetej najednou něco vykřikne. Mongolští bojovníci okamžitě prudce obrátí svoje koně a ženou je do přímého útoku proti uherské jízdě o síle 70 000 mužů. Hladce ji rozdrtí. „Všude ležela těla jako kameny v lomu.

A celá pláň a mokřiny a břehy řeky zčernaly krví,“ líčí otřesné zážitky jeden z očitých svědků. Bátú a spol. mají Evropu jako v kleštích. Mongolská ležení se táhnou od polské Vratislavi přes Uhry až po Dubrovník na Jadranu.

Kdyby Mongolové chtěli spojit síly v jednu mohutnou armádu, trvalo by jim to sotva pár dnů…

Padají jako podzimní listí

Mongolský jezdec pobídne mrštného koně do cvalu. Po chvíli rychlé jízdy přinutí zvíře zpomalit. Na dohled na obzoru vidí spolubojovníka. Černou vlajkou zamává smluvený signál. Druhý Mongol mu odpovídá.

„Triumfovali díky schopné výzvědné službě…, schopnosti využít signalizační síť, po níž černými a bílými vlajkami nerušeně rozesílali zprávy a rozkazy, aniž by štvali či ohrozili život jediného posla,“ objasňuje Colvin další mongolské plus.

Nepřátele si nepustí k tělu, na to se chovají příliš opatrně. Zabíjejí svými luky z větší vzdálenosti. „Zraňovali a zabíjeli muže a koně, ale na dosah paže se přiblížili, teprve když muži a koně probodaní šípy bezvládně leželi na zemi.

Jejich protivníci padali napravo nalevo jako podzimní listí,“ píšou dobové kroniky. Mongolové nemají přemožitele.

Štěstí v neštěstí

Evropanům nakonec pomůže štěstí. 11. prosince 1241 umírá v mongolském sídelním městě Karakoramu velký chán Ögedej. Od Čingischánových dob platí jasné pravidlo, že nový panovník se volí v hlavním městě říše.

Když na jaře 1242 dorazí zpráva o jeho skonu do evropských táborů bojovníků, nezbývá jim než opustit starý kontinent a vrátit se domů na kurultaj, volební sněm. Bátú je ale prozíravý.

„Nemám naději,“ svěřuje se přátelům, že nemůže být zvolen novým velkým chánem. Ögedejova vdova ani jeho nejstarší syn Güjük (1206–1248) ho nemají v lásce.

Proto se Bátú raději rozhodne na území kolem řeky Volhy a v Kazašské stepi založit vlastní mongolský stát Zlatá horda.