Jako většina dávných národů i Mayové si u svých bohů snaží zajistit lepší podmínky formou obětí. V jejich případě nejčastěji shazováním do studní zvaných cenote.

Mexický poloostrov Yucatán je plný jeskyní, které Mayové považují za posvátné. Jsou pro ně nejen vstupy do podsvětí, ale také místy kontaktu s bohy.

Obzvláště posvátné jsou právě cenote, obrovské přírodní studny vznikající zhroucením stropu vápencových jeskyní vyplněných vodou. Yucatán je extrémně chudý na povrchovou vodu, a cenote je pro ně vedle pozemních řek a jezer hlavním zdrojem pitné vody.

Zdroj vody i obětní místa

Proto v jeskyních konají řadu tradičních rituálů, pohřbívají tu mrtvé a na březích studní staví svatyně a chrámy, kde děkují bohům za přízeň a dar vody.

Většina cenote slouží jako zdroj vody, některé jsou však posvátnými obětními místy, kam jsou při různých rituálech vhazovány obětiny, včetně těch lidských.

Shazují hlavně malé děti

Tu nejslavnější najdete v Chichén Itzá. Je velmi hluboká, hladina se nachází téměř v hloubce téměř 15 metrů pod zpevněným okrajem, který přechází do podia vystupujícího nad hladinu.

Tady Mayové provádí většinu nejdůležitějších obětí, podle archeologických nálezů už v 9. století. V cenote končí textil, dřevěné i kamenné sošky bohů, keramika, kovové nástroje, zlato, ale také lidé.

Dlouho se věřilo, dokonce i dnes se ještě občas traduje, že především neposkvrněné panny. Starší teorie totiž mylně interpretují velké množství šperků nalezených archeology na dně studny.

Ve skutečnosti, jak prokázala analýza kostí, jsou většinou obětovány děti obou pohlaví, i když samozřejmě nechybí ani oběti dospělých mužů nebo žen.

Obětí za lepším životem

Většina rituálů se koná ráno a v jejich závěru je oběť svržena do studny jako posel, který má bohům vyřídit patřičnou žádost. Kolem poledne pak kněží chodí kontrolovat, jestli se opravdu odebral k bohům, nebo stále ještě šlape vodu.

Pokud totiž někdo ve vodě přežije, je okamžitě vyloven a netrpělivě dotazován, co bohové vzkazují.

„Přežití oběti bylo považováno za špatné znamení, signál, že bohové oběť odmítli, a tedy se nejspíš z nějakého důvodu hněvají,“ píší ve své obsáhlé knize o rituálech Střední a Jižní Ameriky autorky Zuzana Kostičová, Markéta Křížová a Sylvie Květinová.

Je to u indiánských obětních praktik asi jediný případ, který dává obětovaným do rukou poměrně mocnou zbraň. Ať už k záchraně života nebo posílení společenské pozice.

Mohou totiž pohrozit knězi, že ho u bohů pomluví tak, že přivolají jejich hněv nejen na něj, ale i na jeho rodinu. Stejně tak si mohou vyjednat posun na společenském žebříčku a výrazné zlepšit své postavení.

Traduje se dokonce, že několik zdatných plavců se nechá do studny svrhnout dobrovolně, právě proto, aby si poté polepšili.