Ambiciózní, cílevědomý a energický Joachim Peiper. Muž, který se „vyznamená“ na mnoha frontách nacistické třetí říše.

Z jejího pohledu válečný hrdina se však dopouští několika přešlapů, kvůli kterým ho můžeme označit za jednoho z největších zločinců doby vůbec.

Válečná zvěrstva páchána nacisty na vlastní kůži zažívají převážně obyvatelé východní Evropy, to však rozhodně neznamená, že na frontě západní jsou jen němečtí čestní a spravedliví vojáci.

Své by o tom mohli vyprávět účastníci a svědci krvavé německé ofenzivy v Ardenách, kde dochází k ohavnostem pod vedením Joachima Peipera (1915–1976).

Akce má vést k rozdělení a izolaci britských a amerických armád a k uzavření výhodnějšího příměří. Peiper si dobře uvědomuje, že toto je jeho jedinečná šance, kdy může stvrdit svou pověst vynikajícího velitele.

Zalíbení v utrpení

Jednotka o síle 140 tanků podporovaná motorizovaným dělostřelectvem se překvapivě lehce aklimatizuje v prostředí hornatých Arden. Joachimovi se při cestě do boje přehrávají obrazy zvěrstev z východní fronty, kterých se sám účastní.

Vzpomene si třeba na malebnou vesnici Krasnaja Poljana na jihu Sovětského svazu. Tu svého času bez jakékoli známky soucitu kompletně srovná se zemí a vypálí, její obyvatele nechá bez lítosti zmasakrovat.

Podle pozdějších výpovědí zajatých německých vojáků celou scenerii pozoruje se zalíbením, s radostí. Svou novou vášeň si nenechá upřít ani v Itálii, kde dojde k několika obdobným vypálením vesnic. V šíření smrti a zkázy se Peiper zkrátka zhlédne.

A jeho bezskrupulóznost se zalíbí i jeho vedení. Joachim dostává jedno vyznamenání za druhým, v roce 1943 například Rytířský kříž Železného kříže, o rok později Dubové ratolesti k Rytířskému kříži.

První vrásku na čele přivodí úspěšnému válečníkovi až ústup po bitvě u Kurska. Náladu si spraví na konci roku 1943 opět v Sovětském svazu.

Vystřílí zde vesnici Pekarčina, jako zajatci mu poslouží jen tři muži, mrtvých tu zůstane 2300. „To byly zlaté časy,“ přemítá při průchodu lesy v Ardenách, adrenalin v krvi stoupá.

Mozek není kámen

Hněv v něm roste při vzpomínce na přesun na západní frontu, kdy Spojenci vpadli do Normandie. Joachim nevydrží psychický nápor totální změny válečné situace a sesype se.

Podle oficiální nacistické dokumentace sice trpí žloutenkou, ta je ale ve skutečnosti jen kouřovou clonou pro obyčejný nervový kolaps. Na pomyslné sedlo koně se dostává znovu až době ardenské ofenzívy.

On i jeho jednotky jsou sice na jednu stranu vystresované a zoufalé, na straně druhé jsou dokonale zocelené a naprosto bez citu pro to, co je v boji přípustné a co už hraničí s terorem. Peiper a jeho muži jsou připravení sáhnout k těm nejbrutálnějším akcím. Teď, nebo nikdy!

Belgie posledním jevištěm

Peiperova jednotka si vede překvapivě dobře. V bojích o jednotlivá města zajímá několik Američanů, pak ale ztratí slitování a bez mrknutí oka je zastřelí. Scéna je k vidění ve městech Ligneuville a pak se opakuje i ve Staveloru, La Gleize nebo ve Werethu.

V belgickém Honsfeldu jeho muži zastřelí 19 Američanů a následně je okradou.

Frustraci si následně vybijí také na belgických civilistech, těch podle dostupných údajů postřílejí zhruba 111. Peiper svou kariéru završí v městečku Malmédy, odkud jsou na dohled i německé hranice.

Že se i přes onen kolaps Peiper nevzdá a bude bojovat až do hořkého konce, se dalo očekávat. Odvahu a odhodlání dostává Joachim do vínku už jako dítě, vždyť se narodí do rodiny berlínského důstojníka císařské armády.

V uniformě pozná svět – během 1. světové války bojuje v koloniích Německa v Africe, v Turecku a také ve Francii.

Není proto divu, že se svou ženou následně neunesou německou porážku v první světové válce a všechnu vinu svedou na západní bolševiky a samozřejmě také na Židy.

Joachim teze ochotně přebírá, a když se k moci dostává Adolf Hitler, o jeho kariéře je fakticky rozhodnuto.

Krvavý epilog z Malméd

K prokazatelně největšímu masakru Američanů na evropské půdě dojde u Malméd na důležité křižovatce ardenských tras. Peiper za pomoci tanků obratně zajme americký konvoj.

Jen lehce ozbrojení Američané vědí, že tady toho proti německé přesile příliš nezmohou, rozhodnou se tedy vzdát.

Peiperovi muži rozhodnutí vítají a muže posílají k dalším zajatým Američanům z dřívějška. Peiper si mne ruce. Má před sebou asi 120 bezbranných Američanů. Snad kvůli uvolnění psychické zátěže se rozhodne k překvapivé akci. Všichni zajatci musejí zemřít!

O následujícím dění existuje více výpovědí očitých svědků, přeživší Američané ale událost líčí jasně. Němci začnou zničehonic pálit po odzbrojených Američanech. Když jich většina leží zkrvavená na zemi, esesmani pro jistotu procházejí řadami mrtvol. U těch, u nichž si nejsou jisti, přidají ještě jednu kulku…

Peklo v kavárně

Několik Američanů v nastalém masakru stihne utéct do blízké kavárny. Když to Němci zjistí, rozhodnou se, že jim pořádně zatopí, a to doslova. Budovu zapálí a sledují, co se bude dít.

Odzbrojení vězni plamenů nechtějí skončit hrůznou smrtí upálením, a proto se snaží zachránit. Němci před budovou jsou už připraveni – kohokoli, kdo z kavárny vyběhne, nelítostně zastřelí.

Bilance běsnění je strašná, kulce nebo plamenu neunikne 86 Američanů, někteří však mají obrovské štěstí a smrtící vřavě uniknou. Právě ti se později stanou důležitými svědky při soudních procesech.

Jiný výklad události hovoří o revoltě Američanů, kteří se snažili ukrást zbraně a ze zajetí se tak vysvobodit. Kde je v otázce malmédského masakru pravda, se dnes už stěží dozvíme.

Když se ostatní spojenecké jednotky o masakru příslušníků 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu dozvědí, zaujmou nekompromisní postoj.

Nařídí všem svým jednotkám okamžitě střílet v případě, že spatří jakéhokoli příslušníka SS. Střílet se podle zákona „oko za oko, zub za zub“ mají i esesáci zajatí!

Nespravedlnost?

Peiper si v průběhu ardenského tažení vyslouží povýšení na SS-Standartenführera a stane se tak vůbec nejmladším plukovníkem v rámci jednotek Waffen SS. Na starost má 1. tankový pluk SS. Euforie nicméně nemá dlouhého trvání, ardenská ofenziva končí nezdarem.

Zpráva o stažení jednotek dál k Berlínu dostihne Peipera v městečku La Gleize. Následuje potupný pěší pochod k stále se vzdalující německé linii.

Ardenský pokus o zvrácení výsledku války stojí německou stranu téměř 67 500 životů, Američané však utrpí ztrátu větší – před branami Německa jich padne na 81 000. Peiper je pak jedním z mála nacistických zločinců, který nespáchá sebevraždu a ani neunikne do daleké Jižní Ameriky.

Po válce je proto zatčen a nejprve odsouzen k trestu smrti. Ten je ale v roce 1948 zmírněn na „pouhé“ doživotí.

Spravedlnost ve Francii

Peiper je ale už v roce 1956 propuštěn. Ve vězení se nicméně rozhodně nenapraví, zapáleným nacistou je i nadále. Na živobytí si vydělává jako prodejce pro automobilku Volkswagen do doby, než ho v 60. letech Rakousko i Spolková republika znovu obžalují.

To už Joachimovi dochází trpělivost a odchází do Francie. Zde nachází ve svém domě v Traves krutou smrt v plamenech, jeho tělo je ohořelé, všude kolem se povalují nábojnice. Dodnes se neví, kdo je zodpovědný za smrt malmédské bestie. Trosky jejího domu se však stanou turistickou atrakcí…