Počkej ještě, už to vím, tedy skoro… Podobný pocit má občas každý z nás. Prostě jsme jen miniaturní kousek od něčeho, na co si ale zaboha nemůžeme vzpomenout! Proč se to tak děje?

Mozek není počítač, který má všechna data úhledně naskládaná v šuplíčcích a kde se nám hned po zadání příkazu zobrazí co potřebujeme. Se vzpomínkami je to jinak!

V mozku se neukládají podle data nebo velikosti, ale na základě asociací s jinými vzpomínkami, podobnostmi či znalostmi. A pomocí toho všeho si je také vybavujeme.

Často se však stane, že se nám nějaký dílek z toho složitého řetězce ztratí a určitou informaci pak zapomeneme. Nemusíme ji ale zapomenout úplně! Víme o ní, visí někde v prostoru…, tak proč na ni nedosáhneme? Protože ji najednou nedokážeme pojmenovat. Ztratili jsme to správné slovo!

Řeka zapomnění

Onen pocit, o kterém většinou říkáme, že máme něco na jazyku, začne poprvé vědecky zkoumat švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961) a zmíní se o něm ve své knize Psychologie nevědomí (1913).

Nejenže dá této zvláštní zapomnětlivosti status skutečné poruchu v mozku,

ale právě on je nejčastěji spojován i s původem jejího jména.

V Dorlandově ilustrovaném lékařském slovníku z roku 1915 už najdeme pojem lethologica, vytvořený z řeckých slov lethe (zapomnětlivost) a logos (slovo). A má to i svou poetickou stránku.

Léthé je v řecké mytologii řekou, která protéká podsvětím střeženým bohem Hádem. Duše mrtvých se tu chodí z řeky napít, aby zapomněly na všechno ze svého pozemského života.

Zakázané slovo

První podrobné studie provedou vědci v 50. a 60. letech 20. století. A dojdou k závěru, že tato porucha sice není nic vzácného, čas od času se objeví až u 90 % lidí, ale že je poměrně frustrující!

„Je to jako když jsme na pokraji kýchnutí, ale nedaří se to. Úleva nepřichází,“ vysvětlují v roce 1966 američtí psychologové Roger Brown (1925–1997) a David McNeill (*1993).

Co se ale přesně stalo? Jedny z prvních teorií to často vysvětlují tak, že v mozku dojde k jakési záměně či blokování. Potřebovali jsme si vzpomenout na nějaké konkrétní slovo, ale omylem jsme si vybavili jiné podobné.

A protože podobně znějící slova jsou uložena blízko u sebe a mozek se nám při vyslovování něčeho snaží pomáhat tím, že vše okolo zablokuje, tentokrát bohužel zablokuje i ono správné slovo. To, které celou dobu marně hledáme!

Pravá příčina? Jen tušíme

Lingvistika Lise Abramsová s psycholožkou Danielle Davisovou z Floridské univerzity ve studii z roku 2016 vysvětlují, že proces vyslovení něčeho prochází dvěma základními fázemi.

Nejprve si vybereme abstraktní koncept pro to, co chceme vyjádřit, a teprve pak hledáme příslušné hlásky a slabiky. Pokud první fáze proběhne v pořádku, ale ve druhé se něco zadrhne, dojde k jevu zvanému lethologica a pojem nám zůstane jen „na jazyku“!

Pokud jste takto v koncích, podle odporníků rozhodně nepomůže nad slovem přemýšlet stále dokola. Mozek si akorát zafixuje pocit, že si to nepamatuje.

Nepomůže prý ani hledání prvního písmenka, ani snaživá pomoc ostatních, kteří nám předhazují nejrůznější jiná slova, že si třeba vzpomeneme.

Mozek prostě potřebuje jen trochu času, aby si onu závadu v paměti (většinou naštěstí dočasnou) opravil sám.