Globální jaderná apokalypsa, to není nijak příjemná představa. Kdo viděl snímek Den poté, či snad ještě sugestivnější britský film Vlákna, jistě mu při sledování děje běhal mráz po zádech.

Ale průšvihem, který by se tak jako tak dotkl celé planety, by byl i lokální jaderný konflikt. Aspoň tak vypadají nové simulace z dílen NASA.

Ohnisek napětí je v současném světě dost. Stačí se podívat na hranici mezi Indií a Pákistánem nebo na korejský poloostrov.

V poslední době začalo jadernými zbraněmi vyhrožovat Rusko a netřeba domýšlet, co by se stalo, kdyby se k atomovému arsenálu dostali fanatici z teroristické organizace Daeš. Doufejme, že ke globální jaderné apokalypse nedojde.

Avšak i omezený jaderný arsenál, kterým Pákistán či Severní Korea disponují, by dokázal ve světě nadělat pěknou paseku. Vědci z NASA sestrojili počítačovou simulaci, jež měla ukázat, jaké konkrétní důsledky by lokálně omezená jaderná válka přinesla.

Podle ní by atomový hřib stoupající v Kašmíru výš, než dosahují nejvyšší vrcholy Himalájí bezprostředně ovlivnil i životy Středoevropanů.

„Vycházeli jsme z toho, že při jaderné konfrontaci, která by byla místně omezena, by byla použita síla rovnající se 100 bombám svrženým na Hirošimu,“ upřesnil americký vědec Luke Oman z NASA. Zmiňovaná „stovka“ zhruba odpovídá jaderným silám Indie a Pákistánu.

Největší katastrofa by samozřejmě postihla území, kam byla jaderná střela zamířena. Jenže kromě radiace by se do ovzduší dostalo i ohromné množství prachu a také 5 000 000 tun uhlíku.

Toto množství by se uvolnilo z masivních požárů ve městech a kromě uhlíku by se na svou cestu vydaly další jedovaté látky. Jemné částečky by se vznesly do vyšších vrstev atmosféry, kdy by vytvořily mračna. Ta by se postupně rozprostřela kolem celé planety.

Tato nepřirozená oblačnost by bránila slunečním paprskům dopadat na zemský povrch. Důsledky? V průměru by celosvětová teplota klesla o jeden a čtvrt stupně Celsia.

Leckdo by nad tím možná mávnul rukou, ale výkyvy v jednotlivých částech planety by byly daleko větší. Vzhledem ke vzdušnému proudění by nejvíce byla postižena Asie, Evropa a také oblast tropů. Zde by se průměrná teplota snížila o celé čtyři stupně.

Nejde jen o to, že by si Evropané užili méně léta. To by byla ta poslední věc. Mnohem horší by bylo, že změna klimatu by postihla zemědělství.

Kulturní plodiny jako třeba obilí by nestačily dozrát, potraviny by se staly vzácnějšími, raketově by vzrostla jejich cena a přišel by hlad, který Evropa poznala naposledy za 2. světové války…

Koneckonců, v historii nalezneme příklady, kdy k něčemu podobnému došlo. Naštěstí přitom nebyla použita jaderná zbraň, ale důsledky byly podobné. Během první války v Perském zálivu v roce 1991 zapálila prchající irácká vojska 526 kuvajtských ropných vrtů.

To mělo za následek únik obrovského množství kouře a aerosolu do atmosféry. Pozdější měření prokázala, že teplota v oblasti klesla přibližně o 10 °C. Další důsledky v podobě kyselých dešťů byly zaznamenány až do vzdálenosti 1 000 až 2 000 km.

Kdyby se Pákistánci a Indové rozhodli, že si vymění jaderné pozdravy, zasáhla by svět ještě další katastrofa. Vytvořila by se totiž masivní ozonová díra. Smrtonosné ultrafialové záření z vesmíru by tak nerušené mohlo mířit až k zemskému povrchu. Důsledky?

Poškození zraku, raketový nárůst nádorových onemocnění, hromadný úhyn hospodářských zvířat.

Ozónová díra by se zásadně projevila i v oceánech. Fytoplanktonová společenství, na kterých je řada mořských živočichů životně závislá, jsou na ultrafialové záření velmi citlivá. Tak by byl nenávratně narušen i mořský ekosystém.

Stav, v němž by vládla nukleární zima, by vydržel nejméně tři roky. Ale i po deseti letech by byla průměrná teplota stále ještě o půl stupně nižší proti dlouhodobému normálu.

Zplodiny z požárů by se ve vyšších vrstvách atmosféry vznášely ještě déle… Kromě toho by byl narušen i srážkový systém. Z globálního hlediska by se úhrn srážek snížil téměř o polovinu.

Hlad, sucho, nemoci… Takový by tedy byl výsledek byť jen lokálně omezeného jaderného konfliktu.