Říká se jim různě, třeba etnologická expozice, ale ve skutečnosti nejsou nic jiného než ZOO, kde se místo zvířat vystavují lidé. Hlavní boom zažívají během 19. století, a ač se to zdá neuvěřitelné, existují ještě v polovině 20. století.

V Evropě se jejich předzvěst rodí ve chvíli, kdy se z cest vrací mořeplavci jako Kryštof Kolumbus (1451?–1506). Ten si v roce 1493 jako trofej také přiváží vzorek domorodců.

Stávají se velkou atrakcí, a už o pár desítek let později má například ve Vatikánu kardinál Hippolytus Medicejský (1511–1535) velký zvěřinec, jehož součástí jsou i lidé.

Nejen trpaslíci, albíni, hrbáči a jiné fyzické kuriozity, ale také sbírka různých exotických ras. Od indiánů až po africké černochy. V roce 1810 se stává slavnou kojkojnská dívka Saartjie Baartmanová (asi1789—1815) alias Hotentotská Venuše.

V Londýně ji za dva šilinky ukazuje zvědavcům britský lékař William Dunlop. Pozornost budí nejen exotickými rysy, ale také anatomickou neobvyklostí zvanou steatopygie (hromadění tuku v oblasti hýždí).

O pár desetiletí později, v 70tých letech 19. století, se pak rodí skutečné lidské zoologické zahrady.

Lákají víc než zvířata

V roce 1874 se německý obchodník s divokými zvířaty a spolupracovník řady zoologických zahrad Carl Hagenbeck (1844–1913) rozhodne zkusit vystavovat místo medvědů skupinu Samojců.

Turné po Evropských metropolích je mimořádně úspěšné a tak obratem vysílá výpravy, které mají pro rozšíření výstavy zajistit skupinu Laponců a v roce 1876 také skupinu Nubijců ze Súdánu.

O rok později projeví o spolupráci zájem Geoffroy de Saint-Hilaire, ředitel pařížské zoologické a botanické zahrady Jardin d’acclimatation. Ví co dělá, protože počet návštěvníků zahrady se s novou expozicí zdvojnásobí.

Měst, která podobnou atrakci nabízí, rychle přibývá. Afričané, Asiaté, Arabové, Indiáni, ti všichni jsou brzy ukazováni v klecích i ohradách imitujících jejich „přirozené prostředí“ od Hamburku přes Londýn a Moskvu až po New York.

Ještě v roce 1994

Stávají se hitem tehdy oblíbených světových výstav. Například v roce 1889 lidskou ZOO, jejichž součástí je přes 400 osob z různých koutů světa, navštíví přes 28 milionů lidí!

A pařížskou výstavu v roce 1907 zaznamená během pouhých šesti měsíců dokonce 34 milionů návštěvníků.

K vidění už nejsou jen nazí afričtí divoši v klecích, ale také Arabové nastrojení jako výprava z Pohádek tisíce a jedné noci, či polynésanky jako vystřižené z obrazů Paula Gauguina (1848–1903).

„Pokud máte pocit, že něco takové nemohlo v moderním světě přežít, tak ještě v roce 1958 byla na bruselské výstavě k vidění konžská vesnice,“ upozorňuje historik Jakub Procházka.

Domů se jich moc nevrátí

Během půlstoletí trvající vlny zájmu opustí svou zemi kolem 35 000 mužů, žen a dětí, aby se stali součástí etnografických expozic. Jejich osudy však nemají příliš šťastné konce.

Ač většina přichází dobrovolně a dostává za své vystavování zaplaceno, po skončení výstav se jich domů vrací minimum.

Některé zlákají agenti cirkusů, jiné semele dravý kapitalismus, ale většina během několika měsíců umírá na neštovice, spalničky, tuberkulózu a další nemoci, ke kterým nemají vypěstovanou přirozenou imunitu. Ale neumírají jen na nemoci.

Slavný konžský pygmej Ota Benga (asi1883–1916) vystupuje od roku 1906 v pavilonu opic newyorské ZOO jako „ztracený článek“ mezi opicí a člověkem. Střílí z luku, zápasí s orangutanem a lidé se jen hrnou.

Ač se stává slavným a doboví aktivisté mu po letech vymohou svobodu, deprese ho ve 32 letech dovedou k sebevraždě.