Když se řekne anekdota, většina lidí si dnes vybaví pohodovou a uvolněnou atmosféru na setkání s přáteli nebo večírku, kde si účastníci po nějaké sklence dobrého moku vyprávějí vtipy. To je synonymum anekdoty. Jaký je ale vlastně původní význam tohoto slova?
Označení anekdota (z řečtiny – „to, co nebylo zveřejněno“) získávají ve starověku texty, které se předávají jenom ústně. Spisovatelé je během svého života nevydají.
Často jde o tajné události, jež dějepisci ze svých líčení záměrně vynechali, a příběhy se později rozšiřují z neznámých pramenů. Jak vypadaly takové anekdoty? Například spis Anekdota byzantského historika Prokopia z Kaisareie (asi 500–565 n.
l.) líčí utajené příběhy ze života císaře Justiniána (kolem r. 482–565 n. l.).
Dva náruživci
Historik Prokopios popisuje ve svých Anekdotách popisuje odsouzeníhodné erotické výstřelky byzantské císařovny Theodory (500–548) a netají se tím, jak odsuzuje její nemravný život.
Podle něho mají její oplzlá dobrodružství následky: dceru, syna a několik potratů. Anekdoty se vyprávějí také o sexuální náruživosti ruského cara Petra I. (1672–1725). Jedna říká, že carevna má celkem 400 dvorních dam.
Každá z nich porodila dítě. Když se jich někdo zeptá na otce dětí, všechny shodně odpovídají: „Car mě poctil.“
Král uklouzl
Francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) umírá 1. září 1715 poté, když se mu do rány ve zlomené noze dostane sněť a on si ji odmítá nechat uříznout. na gangrénu (sněť).
Podle anekdoty tradované mezi francouzskými historiky ke zranění přišel tak, že na plese uklouzl po lejnu – v královském paláci ve Versailles totiž chyběly toalety, a tak u žen bylo běžné vykonat potřebu přímo v sále pod sukní.
Anglický povídkář Augustus Hare (1834–1903) pustí do světa anekdotu, podle které anglickému přírodovědci Williamu Bucklandovi (1784–1856) někdo ukázal srdce mrtvého francouzského panovníka a on ho s klidem sní s poznámkou, že tohle ještě neochutnal.
Hare naráží na skutečnost, že Buckland má doma celou zoo a většina jejího osazenstva skončí na pekáči.
