Bohyni Venuši připomíná Kleopatra, když se její bárka za svitu měsíce blíží proti proudu řeky do Tarsu. Obklopená mladými hudebníky sedí egyptská královna uprostřed pod zlatým baldachýnem. Hrdě. Oděná jen do průsvitného roucha…

„Egypt bude římskou provincií,“ plánoval si Marcus Antonius (83–30 př. n. l.), jak zpraží pyšnou královnu. Připravil si seznam výtek vůči Kleopatře (69–30 př. n.

l.) kvůli její dvojaké politice v časech po Caesarově smrti, kdy jednou stranila mstitelům svého bývalého milence, jindy se stavěla za jeho vrahy. Teď je ale všechno jinak. Role se jako mávnutím kouzelného proutku vyměnily.

Královna mezi prostitutkami

Marcus Antonius podléhá egyptskému luxusu i jí samotné. Kleopatra dobře zná jeho slabost pro krásné ženy a požitkářství. Rafinovaně jej svádí, stává se jeho milenkou. Ví, jak si ho udržet.

Milovníka nevázaných pitek v převleku za otrokyni klidně po nocích doprovází do vykřičených čtvrtí egyptské Alexandrie.

Popíjí s ním víno a hraje v kostky s námořníky i prostitutkami. Rozloučení je přesto nevyhnutelné. Marcus Antonius se vrací do Říma a na znamení opětovného zakopání válečné sekyry se svým největším rivalem Gaiem Octavianem (63 př. n. l.–14 n.

l.) se žení s jeho sestrou Octavií (69–11 př. n. l.). Načas se z něj stává vzorný manžel. Jenže ani Kleopatra nezahálí…

Využívá špehy

Každičký krok svého milence na dálku sleduje prostřednictvím sítě špehů. V jejích službách pilně pracují i věštci, kterým Marcus Antonius naslouchá. „Tvůj génius se bojí jeho génia. Sám o sobě je hrdý a vznešený.

Je-li však přítomen Octavianus, je tísněn a zatlačován,“ zasévá ve válečníkovi opět semínko pochybností jeden egyptský vykladač snů.

Parthové, ohrožující východní hranice Římské říše, přicházejí doslova jako na zavolanou… Proti odvěkým římským rivalům vyráží Marcus Antonius v čele stotisícového vojska.

Ještě předtím se ale setkává s Kleopatrou. Královna ho při té příležitosti donutí, aby uznal otcovství jejích dvojčat, která porodila v roce 40 př. n. l., a zároveň se s ní oženil.

Jako svatební dar dostává od Marka Antonia rozsáhlá území ve východním Středomoří. Sen o velké říši nabývá na obrysech. Možná by došlo i na jeho realizaci, ale to by musel Marcus Antonius Parthy porazit. Místo toho utrpí zdrcující porážku.

Na Kleopatřino přání se přesto vrací do Alexandrie jako vítěz. Řím to chápe jako výsměch.

Závěť jako důkaz o zradě

„Jsou to nepřátelé státu,“ nechává Octavianus rozhlásit o Marku Antoniovi a Kleopatře v Římě poté, co se zamilovaný vojevůdce rozhodl definitivně zapudit jeho sestru. Veřejně je přečtena Antoniova závěť.

„To je velezrada!“ zašumí mezi senátory, když se dozvídají, že si její autor přeje být pohřben v Alexandrii.

Ke střetu mezi Octavianem a slavnými milenci dochází v námořní bitvě u Actia v Jónském moři 2. září 31 př. n. l. Síly na obou stranách jsou vyrovnané, jen mužům Marka Antonia už chybí chuť bojovat.

Když uprostřed bitevní vřavy Kleopatřina vlajková loď napne plachty a opouští bojiště, Marcus Antonius propadá beznaději.

I když je návrat dvojice do Alexandrie opět velkolepý, jde o labutí píseň. Přátelé se od Marka Antonia jeden po druhém odvracejí, vůči své královně teď pociťuje palčivou žárlivost.

Uvědomuje si, že stejně jako dříve jemu se nyní bude Kleopatra chtít zalíbit Octavianovi, jen aby si udržela moc. Zlomený Marcus Antonius nalehne meč a vykrvácí Kleopatře v náručí.

Ona, když pochopí, že nového muže na scéně již neokouzlí, rovněž spáchá sebevraždu.