To už je v Rusku takový zvyk. Jadernou katastrofu je nejprve třeba utajit, teprve potom likvidovat následky. Bez ohledu na lidské životy.
Tak jako poblíž čeljabinského města Kyštym, kde 29. září 1957 dochází k do té doby největší jaderně katastrofě v historii. Teprve o desetiletí později ji předstihne Černobyl a Fukušima.
Maják, který září až moc
Stalin (1878-1953) zuří. Američané už shodili dvě jaderné bomby a Sovětský svaz pořád nic. Urychleně se proto začíná pracovat na vývoji jaderných zbraní a na zařízení pro výrobu obohaceného uranu a plutonia.
V letech 1945 až 1948 vězni z gulagu staví kombinát 817 (od roku 1967 nazývaný Maják) a spolu s ním uzavřené město zvané prostě Základna-10, později Ozjorsk. Vše v naprosté tajnosti a v takovém spěchu, že není čas brát ohledy na bezpečnost.
Hlavní je, že k prvnímu ruskému reaktoru A-1, spuštěnému 19. června 1948, rychle přibude dalších pět. Všechny jsou přímo na jezeře Kyzyltaš a mají otevřený chladící systém, což je eufemická formulace faktu, že se kontaminovaná voda vypouští přímo do jezera.
Jaderný odpad končí také v blízké řece Teča a v jezeře Karačaj (psali jsme o něm v Epoše 17/2015). Na lidi, kterých žije na březích řeky přes 100 000, nikdo nebere ohled.

Explozi zaviní vadné chlazení
Kolem roku 1953 je dobudován sklad kapalného jaderného odpadu, který tvoří v betonu ukotvené ocelové nádrže, uložené 8 metrů pod zemí. Aby se zabránilo jejich ohřívání tzv. rozpadovým teplem, jsou „obloženy“ dvaceti chladícími tanky.
Zařízení kontrolující teplotu však není příliš kvalitní, a tak dojde, k čemu dojít muselo. U jedné nádrže s 70–80 tunami jaderného odpadu chladící systém selže. S opravou se nespěchá, teplota stoupá a kapalina se začíná odpařovat. A pak to přijde.
„Obrovský výbuch, země se třásla a v dálce se objevil hustý černý dým,“ vzpomínají obyvatelé obce Galikajevo a dodávají: „Byl to šok. Mysleli jsme, že začala další válka.“ Nezačala. To „jen“ exploduje zásobník.
Odstřelí 160 tun vážící betonové víko (síla výbuchu se odhaduje na 70-100 tun TNT) a rozbije okna do vzdálenosti desítek kilometrů. Přímo sice nikoho nezabije, rozptýlí však do vzduchu obrovské množství jaderného odpadu.
Vítr pak radioaktivní mrak během 10 hodin zanese do vzdálenosti 350 km a zamoří přitom oblast o rozloze přes 20 000 km2 (což je zhruba rozloha Moravy). Dodnes zůstává tato tzv. Východouralská radiační stopa silně zamořená.

Evakuace se táhne dva roky
Ozářeny jsou tisíce lidí, ale nikdo je varuje, protože existenci zařízení je nutno držet v tajnosti.
O tom jako lhostejné jsou ruským úřadům lidé, dokládá fakt, že několik dnů po explozi naženou školní děti na pole a pod záminkou výpomoci kolchozu (zemědělské družstvo) je nechají kontaminovanou zeleninu naházet od předem vyhloubených jam.
Jediným bezpečnostním opatřením je varování: „Všechno je to zkažené, tak to nejezte!“ Přesto stovky lidí během několika dnů onemocní a mnozí dřív nebo později umírají. Některé z odhadů uvádí až 8000 obětí.
Během týdne sice dorazí první nařízení k evakuaci prvních vesnic, není však nijak masivní. Další vsi totiž následují až téměř po roce a ty poslední dokonce až po dvou letech. Celkem je evakuováno přes 10 000 lidí.
Část kontaminované půdy je vykopána a uskladněna do oplocených areálů, se zbytkem se sovětská vláda vypořádá po svém. V roce 1968 vyhlašuje v zamořených oblastech přírodní rezervaci se zákazem vstupu.

Svět nic neví
V dubnu 1958 se sice v západním tisku objevují neurčité zprávy o nehodě a „radioaktivním spadu nad Sovětským svazem a okolními státy,“ o skutečném rozsahu katastrofy však svět nemá tušení.
Když ji roku 1976 popisuje v článku pro New Scientist ruský biolog a disident Žores Medveděv (*1925), neberou ho jaderní experti moc vážně. Dokud jeho slova nepotvrdí další sovětský emigrant, fyzik Leo Tumerman.
„Na obou stranách cesty byla krajina mrtvá kam oko dohlédlo. Žádné vesnice, jen komíny zbořených domů, žádná pole či pastviny, žádná stáda, lidé …nic.“ Oficiálně však je nehoda přiznána až v roce 1989.