Za svitu jediné svíčky couvá k zrcadlu. Až tam se otočí. Stojí v dlouhé noční košili a třesoucím se hlasem třikrát zvolá: „Krvavá Máří!“ S nadějí a strachem zároveň sleduje, jak se vedle jejího odrazu pomaličku rýsuje obraz muže…

Druhý den se rozběhne za kamarádkami: „Viděla jsem ho! Krvavá Máří mi ukázala budoucího ženicha!“ Jedna z dívek se rozpláče: „Já viděla lebku. Víte, co to znamená, že?“ Úsměvy ostatních děvčat rychle zmizí.

Když se v zrcadle objeví lebka, děvče se svatby ani nedožije…  Příběhů o tom, kdo je Bloody – tedy krvavá – Mary existuje přes 50. Počínaje příběhy o mladé dívce, kterou bychom dnes diagnostikovali zřejmě jako ADHD dítko, ovšem před pár staletími kvůli neschopnosti zapadnout do konvencemi svázaného prostředí skončí na hranici.

Do plamenů prý za ní skočí její matka, a nebohé děvče ji coby zrcadlový duch stále vyhlíží.

Bezhlavý přízrak

Podle jiných verzí jde zase o Američanku Mary Worthovou, která týrala otroky – nebo blíže neurčenou čarodějnici či Satanovu služebnici.  A jakoby v tom už nebylo zmatku dost, oblíbené jsou i verze, že je Mary vlastně Panna Marie!

Nechybí ani jistojisté sázky na historii. „Mary nemá v některých verzích příběhu na trupu hlavu. To je proto, že je jejím předobrazem Marie Stuartovna (1542–1587).

Tu nechala popravit královna Alžběta I. (1533–1603),“ domnívá se americký folklorista Alan Dundes (1934–2005).

Pravděpodobně ale zní také tip na královnu Anglie a Irska Marii I. Tudorovnu, která nechá upálit zhruba 300 protestantů a vyslouží si tak právě přezdívku Krvavá Marie.

Pozor na oči!

Dokonce je možné, že Krvavá Máří a čachtický přízrak sadistické Alžběty Báthoryové (1560–1614), neteře polského krále Štěpána Báthory (1533–1586), jsou „ve skutečnosti“ jeden duch! Vysvětlilo by to mnohé. Mary je totiž vrtošivé zjevení.

Když má špatný den, může vás napadnout, rozdrásat vám kůži, zahryznout se do krku a pít krev jako upír a dokonce vám vydloubnout oči!

V posledních desetiletích se dokonce trousí historky o tajemných úmrtích mladých dívek, ale ty najdeme ve škatulce urban legends, tedy městských legend, o kus vedle od starého folkloru…

Co na to vědci?

Může mít zjevení zrcadlového přízraku racionální vysvětlení? Ano. „Může jít o důsledek takzvaného disociativního efektu identity,“ vysvětluje psycholog Giovanni Caputo z Urbinijské univerzity ve středoitalském regionu Marche.

Jednoduše řečeno, jde o jev „iluze podivné tváře“, při kterém dochází v našem mozku k halucinačnímu selhání rozpoznávání obličejů. To může v některých případech nastat právě dlouhým zíráním do zrcadla za sporého osvětlení.

Podobný názor má i profesorka Gail de Vosová (*1949) z Albertské univerzity v Kanadském Edmontonu:

„Ve skutečnosti lidé spíš pozorují siluetu vlastní hlavy či odlesky barev, které vyvolávají pocit, že spatřili ducha,“ vysvětluje s tím, že na optické iluzi má svůj podíl přítmí i strach.