„Doporučuji dobrou slepičí polévku,“ poznamená lékař Petr z Aspeltu, když vidí, jak je římský král Rudolf Habsburský zesláblý nachlazením. Jeho rada se nemine účinkem a Rudolfovi se udělá znatelně lépe.
Lékařské znalosti a schopnosti ale zdaleka nejsou tím jediným, co může Petr z Aspeltu nabídnout.
Kromě medicíny Petr z Aspeltu (1250–1320) ovládá velice zdatně i teologii. Jenže roku 1291 římský král Rudolf (1218–1291) umírá. Petrova další pouť pak směřuje ke dvoru českého krále Václava II. (1271–1305).
Sotva dvacetiletý panovník si svého rádce nemohl vybrat lépe. Když Václav II. jmenuje do funkce svého kancléře, Petr brzy potvrzuje správnost volby svými činy.
Vydává listiny pro tři země najednou
Pouští se do reformy panovníkovy kanceláře. Václavova kancelář se tehdy dělí na tři části: českou, moravskou a také polskou (byl současně i polským králem), což je ale zbytečně nákladné a nepružné. Každá věc se musí řešit pro jednotlivé země samostatně.
„Kanceláře se musí spojit,“ prohlásí Petr a buduje jedno centrum, které má na starosti všechny tři země. Není potom problém ani vydat listiny hned pro všechny tři země současně. V Čechách zůstává ještě za vlády Václava III. (1289–1306).
Po jeho vraždě ale zemi opouští. Díky svým schopnostem se ve světě neztratí. Už v roce 1306 přebírá úřad arcibiskupa v Mohuči.
Otravné poměry v zemi
K Čechám mu ale zůstává stále blízký vztah. Jako mohučský arcibiskup má na starosti církev v Čechách (Praha získala povýšení na arcibiskupství až v roce 1344, Olomouc v roce 1777), zároveň korunuje českého krále.
Nechybí ani při jednáních o sňatku Elišky Přemyslovny (1292–1330) s budoucím českým králem Janem Lucemburským (1296–1346).
„Doprovoďte mého syna do Čech,“ požádá ho pak římský císař Jindřich VII. Lucemburský (1275/1276–1313).
S královnou se nedomluví
Dobře ví, že Petr zná Čechy velmi důvěrně, a právě to jeho syn Jan potřebuje. Společně s ním se roku 1310 ocitá znovu v Praze. Petrova diplomacie žehlí ty nejožehavější spory s českou šlechtou.
Mnohem lépe se ale domluví českými šlechtici než se svéhlavou královnou Eliškou. Přesto zůstává až do roku 1316, kdy pokřtí jménem Václav Janova prvorozeného syna, budoucího římského císaře Karla IV. (1316–1378).
Pak ho ale zdejší rozhádané poměry otráví natolik, že se vrátí zpátky do Mohuče.
