Ploutvičky víří písek vedle korálového útesu. Vypadá to, že ta podivná ryba připomínající rozcuchanou kštici hbitě pobíhá po dně. Jeden z potápěčů namíří objektiv na jinou barevnou rybku. Stisk. Na snímku ale chybí. Kam zmizela?

Mezi bradavičnatými výrůstky se jakoby nic černají dvě oči. 20 centimetrový rozedranec vypadá, že neumí do pěti napočítat. To ovšem klame svým různobarevným tělem: Jde o zřejmě nejrychlejšího lovce v říši zvířat!

Zavalitou rybu potkáte v hloubce od 20 do 100 metrů v tropických a subtropických vodách. Možná ho na první pohled přehlédnete. Dokáže se totiž skvěle přizpůsobit prostředí. Změnit barvu mu sice trvá několik týdnů, ale prostředí se také nemění tak rychle.

A nejde jen o barvu, maskovat se umí i za pomoci různých náhodných vzorů. Když v jejich okolí dojde k bělení, tedy procesu, kdy umírají vlivem změn v oceánu symbiotické řasy žijící v korálech, střapatá ryba zbělá zároveň s nimi!

Ryba je. A není

0,006 sekundy. Tak rychle dokáže rozedranec pohltit vyhlídnutou kořist. Jde o pohyb tak rychlý, že ho okem nedokážeme zaznamenat. Ryba je – a najednou není. A nejde o žádné čudly. Rekordní dravec rozevře tlamu, nadme se, vytvoří podtlak a úlovek hbitě nasaje.

A to klidně stejně velký, jak je on sám! Rozedranec je pravým podvodním rybářem. Má prut, návnadu… a oboje přirostlé k čelu. Potravu totiž láká na takzvané ileum, což je masitý přívěsek, který se vyvinul z prvního paprsku hřbetní ploutve.

Návnadu (zvanou esca) okolní živočichové snadno zamění za malou rybku nebo krevetu. Trochu se třepetá a je narůžovělá až hnědá.

Rozedranec vs. Rudolf II.

Pokud se podíváte na obrazy španělského, neapolského a sicilského krále Karla II. (1661–1700), ale i na notoricky známá vyobrazení „našeho“ Rudolfa II. (1552–1612), musíte si všimnout společného rysu.

Odborně se nazývá prognatismus (pro znamená „vpřed“ a gnáthos „čelist“). Kvůli 200 letům vzájemných sňatků jím jsou obdařeni hlavně habsburkové, a tak se mu přezdívá habsburská čelist. Rozedranec nepotřebuje modrou krev a úzké rodinné svazky neuznává.

Je samotář, který s radostí napadne samice, jakmile hned po aktu nezmizí, a klidně si smlsne na vlastní omladině. Habsburská čelist je pro něj ale velkou výhodou. I díky ní dokáže „vdechnout“ úlovek rychlostí, nad kterou zůstává rozum stát.

Pochodující žaboryba

Rozedranec není dobrý plavec. Drží se na dně, ploutve se mu už přizpůsobily natolik, že pokud by dokázal dýchat nad hladinou, budete mít pocit, že se směle rozběhne do luků a hájí. Přesto není pomalý. Naopak. Jeho pohyb je jedinečný.

Do ohromné tlamy nasaje vodu a vypuzuje ji žaberními otvory. Každý výdech ho tak div ne jako tryskový pohon žene kupředu. Dokáže také skákat podobně, jako žába, a tak se mu v angličtině říká frogfish – žaboryba. Necestuje však nikam daleko.

To si užil již jako jikra. Než samice vypustí vajíčka, je nafouklá až na dvojnásobek své normální velikosti. Zapouzdřené jikry se poté vznáší na takzvaném vaječném raftu, hlenovité substanci, která se vydává na stovky kilometrů dlouhou pouť napříč oceánem…