Little Boy a Fat Man, jediné dvě jaderné bomby v historii shozené na taktické cíle. Dnešní nukleární střely je účinností předčí stokrát.

Nejsou však zdaleka tak děsivé jako princip kobaltové bomby vyvinutý speciálně za účelem vytvoření radioaktivního mraku schopného zamořit velké oblasti. Nikdy nesestrojená, nikdy nepoužitá, zůstává tato ultimátní zbraň hromadného ničení naštěstí v říši teorie.

„Stávám se Smrtí, ničitelem světů,“ vybaví se Robertu Oppenheimerovi (1904-1967) po jaderném testu Trinity v roce 1945 pasáž z hinduistického textu Bhagavad-Gita.

Atomové bomby shozené na Hirošimu a Nagasaki naštěstí nejsou určené k tomu, aby zabily svět, ale naopak ho ochránily.

Japonsko bezpodmínečně kapituluje týden po destrukci Nagasaki, 15. srpna 1945. Ozářený prach zvolna dosedá, na schodech banky Sumimoto zůstane vypálený stín po člověku, který na nich patrně v době výbuchu seděl.

Ale déšť a vítr ho časem smývají, město se zvedne z ruin a je postaveno znovu. Být Fat Man kobaltovou bombou, dodnes by na místě jeho dopadu nejspíš stály pusté, zamořené ruiny.

Varování lidstvu

S konceptem kobaltové bomby přichází americký fyzik, dřívější účastník projektu Manhattan, Leo Szilárd (1898-1964).

Představuje jej v radiovém vysílání o budoucnosti jaderných zbraní 26. září 1950, jakožto varování veřejnosti ohledně úrovně, které technologie hromadné ničení dosahují.

Puma, o které polemizuje, dokáže vytvořit mrak radioaktivního spadu, který ovšem neztrácí svou účinnost zhruba po 6 měsících, jako u konvenčních nukleárních bomb, ale dokáže učinit zamořené oblasti neplodnými a nebezpečnými potenciálně i na desítky let.

Vzhledem k nástupu studené války a následným závodům ve zbrojení je toto varování velmi na místě. Armády Spojených států i Velké Británie se konceptem nějakou dobu zabývají, ale ke skutečnému sestrojení podobné zbraně údajně nikdy nedojde.

Dosedající prach

Konstrukcí se kobaltová nálož od běžné jedno nebo vícefázové atomové bomby liší přidáním kovu, který se působením neutronů z detonace stává radioaktivním.

Kromě kolbatu-59, který transmutuje na kolbat-60, bylo uvažováno také o izotopech zlata, tantalu, zinku nebo i sodíku. Ničivý efekt bomby je o něco slabší, než u její běžné příbuzné, má však tu výhodu, že nemusí ani zasáhnout cíl.

Stačí, když detonuje v dostatečné atmosférické výšce a vzdušné proudy zanesou ozářený prach na kýžené místo. Velikost zamořené oblasti je pochopitelně úměrná množství použitého kovu.

Na proměnu rozsáhlých oblastí v radioaktivní pustinu jako z post-apokalyptických filmů je tedy potřeba mnohem víc, než jedna bomba. Ať už si scénáristé Planety opic tvrdí co chtějí.

Gama sluníčko

Kobalt je ze všech uvedených kovů nejefektivnější díky svému relativně dlouhému poločasu rozpadu (cca pět let a tři měsíce).

Za smrtelnou dávku radiace se považuje 4-5 sievertů (jednotka dávky ionizujícího záření), což je asi stotisíckrát víc než člověk dostane při rentgenu hrudníku.

Uvážíme-li, že hodnota záření gama dosáhne po dopadu bomby hodnoty 10 sievertů za hodinu, stačí jen třicet minut na čerstvém vzduchu, aby bylo po všem.

Bez cíleného čistění krajiny by vzniklo zapovězené území, které by bylo návštěvníkům a zvědavcům fatální ještě asi sto let po výbuchu. Ve velkém měřítku to už ke zborcení civilizace a vyhubení druhů stačí.

Očista je základ zdraví

Předchozí scénář je samozřejmě pouze hypotetický. Musíme doufat, že se v budoucnu nenajde někdo natolik šílený nebo zoufalý, abychom byli nuceni se zabývat důsledky kobaltového spadu reálněji.

Díky incidentům jako tomu z brazilského města Goiânia z roku 1987, kdy došlo k odcizení jádra starého přístroje na radioterapii z opuštěné nemocnice, naštěstí dnešní technika už zná způsoby jak zamoření čelit. Snad pro časy příští zůstanou pouze na stránkách příruček.