Před jednadvaceti lety zasáhlo jihovýchodní Asii jedno z nejsilnějších zemětřesení v historii lidstva, po kterém následovala nepředstavitelná tragédie.
Zemětřesení na dně oceánu totiž vyvolalo tsunami – obří vlna se na některých místech zvedala až do výšky třiatřiceti metrů a na pobřeží Indického za sebou nechala desítky tisíc mrtvých.
Je osm ráno 26. prosince 2004 a na jihovýchodě Asie začíná den jako každý jiný. Zdejší obyvatelé pracují, mnoho z nich rybaří na moři. Lidé, kteří přijeli na dovolenou, si užívají tropického počasí u bazénů a na exotických plážích.
Zakrátko se pro ně tento den ale promění v nejhorší noční můru. Na nic netušící turisty a místní se řítí přílivová vlna rychlostí 800 kilometrů v hodině, tedy rychlostí dopravního letadla.
Apokalypsa
Když masivní tsunami dorazila k pobřeží, způsobila obrovskou zkázu. Zasažená plocha byla ohromná. Tsunami zaplavila pobřeží hned několika států: nejhůře na tom byla Indonésie, katastrofa však postihla i Srí Lanku, Indii, Thajsko a další země.
Tsunami zabíjela dokonce až na východním pobřeží Jihoafrické republiky – nejvzdálenější známá oběť se nacházela 8000 kilometrů od epicentra zemětřesení! Vlna svou hrozivou silou zdevastovala nebo vymazala v zasažených oblastech celá města. Zanechala za sebou lidi bez domova, neúplné rodiny, spoustu mrtvých.

Komu patří to tělo?
Země z celého světa ihned vyslaly do postižených oblastí pomoc – záchranáře, humanitární pomoc a také odborníky na genetiku, kteří měli pomoci s identifikací mrtvých těl. Vše ale komplikovala vedra.
Teploty ve stínu dosahovaly 45 stupňů Celsia a mrtvá těla se horkem nafukovala a byla spálená od sluníčka. Interpol proto co nejdřív dopravil do Asie chladicí kontejnery, do kterých se těla ukládala, aby nedošlo k jejich úplnému rozkladu.
Specialisté z nejrůznějších zemí pak prováděli pitvy, odebírali vzorky DNA a otisky prstů. Cílem bylo dát všem mrtvým jména. Přesto se mnohá těla nepodařilo identifikovat – zůstávala v chladicích kontejnerech v Phuketu ještě dlouhé měsíce po neštěstí.
Děsivá statistika mrtvých
Přírodní katastrofa v roce 2004 měla nakonec potvrzených téměř 230 000 mrtvých, ve skutečnosti však mohlo být obětí ještě víc. Jde tak o jedno z nejhorších zemětřesení v historii a nejsmrtonosnější vlnu tsunami.
Nejvíce životů si neštěstí vyžádalo v Indonésii, kde zemřelo asi 170 000 tisíc lidí. Většinu všech mrtvých tvořili místní a asi 9000 bylo zahraničních turistů.
Třetinu všech obětí tvořily děti – zejména proto, že mají vysokou míru zastoupení v obyvatelstvu v postižených zemích. Zemřelo také výrazně více žen než mužů. Muži, kteří v osudnou chvíli často rybařili na moři, většinou přežili. Na otevřeném moři se totiž s tsunami bojuje lépe.
Jednadvacet let poté
Dnes stojí v ohrožených oblastech, které byly po roce 2004 úplně zdevastované, znovu domy a cestovní ruch je opět v plném proudu. Riziko zemětřesení a vln tsunami je zde přitom stále aktuální.
Jenže místní nejsou ochotní opustit svůj způsob života a zdroj obživy. Už nedlouho po neštěstí vyšli do ulic na protest proti zamýšlenému plánu vlády zakázat výstavbu domů ve dvoukilometrovém pásu podél pobřeží.
Většina domů, které tu dnes stojí, jsou navíc chatrná obydlí, na výstavbu pevnějších staveb chybí peníze. Obyvatelům těchto ohrožených oblastí by měl nově při podobné katastrofě pomoci varovný systém. Otázkou ale je, zda by vůbec dokázal zabránit podobné apokalypse.

Varovný systém
Osmadvacet zemí na pobřeží Indického oceánu se rozhodlo sdílet takzvaný systém včasného varování. Ten zahrnuje mimo jiné výstražné sirény na pobřeží, evakuační budovy a vyznačené evakuační trasy.
Výzvy k evakuaci by se měly spustit ve chvíli, když se do operačního střediska dostane přes družici signál o blížící se tsunami. K varování před tsunami slouží bójky na hladině oceánu, které jsou propojeny s čidly na jeho dně.
Když se propojí informace o zemětřesení v oceánu a o velké změně tlaku vody, znamená to, že se tsunami pravděpodobně valí k pobřeží. V roce 2017 v Indonésii však tento varovný systém selhal a tsunami na ostrově Sulawesi zabila téměř sedm tisíc lidí. Ukázalo se, že systém nebyl pravidelně kontrolován a byl nefunkční.