O tom, že by někdo mohl přenášet nemoc, aniž by jí sám trpěl, se na začátku 20. století vědělo jen málo. Pojem „bezpříznakový přenašeč“ byl v podstatě v plenkách medicínského poznání.
Tím méně o tom mohla vědět nepříliš vzdělaná Mary Mallonová, která se přistěhovala do USA z Irska jako velmi mladá a postupně se vypracovala v uznávanou kuchařku s dobrou pověstí.
Nehodlala nechat ohrozit svou reputaci něčím, co jí připadalo jako naprostý nesmysl a nespravedlivé obvinění. Její odmítání spolupracovat však vedlo k radikálnímu řešení. Jaké byly první kroky úřadů a jaká byla Maryina reakce na nucenou izolaci?
Samotka s foxteriérem: Život v nucené izolaci
George Soper se ale nevzdal a protože Mary odmítala jakoukoli spolupráci, povolal policii, aby zajistila její nucený odběr vzorků. Zjistilo se, že Mary v těle tyfus skutečně má – konkrétně bakterii Salmonella Typhi.
Úřady nevěděly, co s ní, neboť neměli pro takový případ precedens. Nikdo nevěděl, jak dlouho bude Mary přenašečkou, a tehdejší léčba antibiotiky nebyla k dispozici. Jediným řešením, které se jim zdálo účinné pro ochranu veřejného zdraví, byla izolace.
A tak ji zavřely do karantény na ostrůvku North Brother Island, kam byli odsouváni všichni nakažliví pacienti, včetně těch s tuberkulózou nebo neštovicemi. Mary byla umístěna do malé chatky v areálu nemocnice Riverside Hospital.
Tři roky trávila v izolaci – společnost jí dělal jen foxteriér. Byla to pro ni nesmírně těžká doba, plná osamělosti, frustrace a pocitu nespravedlnosti. Věřila, že je zdravá a že se stala obětí perzekuce ze strany vědců a úřadů.
Pokoušela se psát dopisy, protestovala, ale její hlas zůstal nevyslyšen. Její případ se stal kuriozitou pro veřejnost, která o ní četla v novinách, ale nikdo se ji nezastal. Pro úřady byla především hrozbou pro veřejné zdraví, nikoli individuální tragédií.
Nespravedlivá karanténa? Krátká svoboda a doživotní izolace
Na svobodu jí po třech letech pomohl mediální magnát William Randolph Hearst (1863–1951), který měl nos na senzace a viděl v jejím příběhu skvělý materiál pro své noviny. Obhajoval její propuštění jako porušení občanských svobod.
Propuštěna byla s tím, že už nesmí vařit a musí pravidelně odevzdávat vzorky, aby se ověřil její zdravotní stav. Chvíli se snažila živit jako pradlena, ale nedařilo se jí.
Byla zvyklá na lépe placenou práci kuchařky a její kvalifikace v jiných oborech byla omezená. Co tedy dál? Její zoufalá finanční situace ji donutila k osudovému rozhodnutí.
V roce 1915 propukla další tyfová epidemie v porodnici Sloane Hospital for Women v New Yorku a povolán byl znovu George Soper. Jaké bylo jeho překvapení, když v kuchyni objevil starou známou, teď pod změněným jménem Mary Brownová.
Byla to ta samá Mary, která se neuposlechla příkazu úřadů. Tentokrát byly úřady nemilosrdné a poslaly ji na ostrov nakažených už napořád – strávila tam 23 let, až do své smrti v roce 1938. Byla uvězněna pro veřejné zdraví.
V době její smrti v New Yorku žily čtyři stovky tyfových přenašečů, zavřená ale byla jen Mary. Zachovaly se k ní úřady tvrději proto, že neměla rodinu a byla to žena z chudého prostředí, takže se neměla jak bránit a nebyl nikdo, kdo by se jí zastal?
Tato otázka dodnes vyvolává debaty o etice veřejného zdraví a právech jednotlivce, zejména v případě zranitelných skupin obyvatelstva. Její případ se stal učebnicovým příkladem složitého střetu osobních svobod a ochrany komunity.
Odkaz Tyfové Mary pro medicínu a společnost
Příběh Tyfové Mary je tragickým, ale zároveň klíčovým momentem v historii medicíny. Její osud ukázal světu, že i člověk bez příznaků může být smrtelně nebezpečný a jak složité je s takovou hrozbou nakládat.
Jaké jsou dnes poznatky o břišním tyfu a jak se s ním bojuje v moderním světě? A co byla ironie osudu v jejím kulinářském umění? To se dozvíte v poslední části našeho článku.
