Zvuk japonských letadel řítících se střemhlav k americkým lodím vyvolával u námořníků hrůzu. Nechápali, jak někdo může s takovou ochotou umírat. Považovali je za fanatiky, šílence, blázny.

Japonské sebevražedné útoky z doby druhé světové války, známé jako kamikaze, se staly jednou z nejkontroverznějších a nejčastěji mytizovaných kapitol válečného konfliktu. Kdo ale tito piloti skutečně byli a jaký byl jejich osud?

V roce 1944 se japonská armáda ocitla v zoufalé situaci. Spojenecké síly postupovaly a generálové hledali způsob, jak zastavit americkou flotilu. Řešením se staly jednotky Tokkotai, eufemismus pro sebevražedné oddíly.

Z nich se nejvíce proslavili piloti kamikaze. Jejich nástup byl impozantní. Během prvních útoků v bitvě u Leyte na podzim 1944 se jim podařilo potopit pět lodí a dalších 23 vážně poškodit.

Tento prvotní úspěch však už nikdy nezopakovali. Z více než tří tisíc pilotů kamikaze, kteří se přihlásili, vzlétlo jen něco málo přes dva tisíce. Z nich podle statistik zasáhlo cíl pouhých 15 procent a celkem se jim podařilo potopit jen asi 75 lodí.

Přestože se jednalo o relativně malý počet ve srovnání s americkou válečnou flotilou, psychologický dopad na americké námořníky byl obrovský. Nechápali, co je to za kulturu, která vede mladé muže k takto ochotné smrti.

Američané, ale i západní svět obecně, vnímali piloty kamikaze jako fanatiky a blázny, kteří toužili po smrti pro svého císaře. Ale realita byla mnohem složitější.

Japonská historická tradice sebevraždu sice vnímala jako otázku cti, ale deníky a dopisy pilotů odhalují, že se jim rozhodně nechtělo umírat. Byli to mladí muži, většinou ve věku 17 až 20 let, plní snů o životě, lásce a rodině.

Dopisy psané na rozloučenou svědčí o jejich vnitřním boji. „Omlouvám se, že nejsem nejlepší syn, ale zemřu s úsměvem na tváři a budu vás čekat na druhé straně,“ psal jeden z pilotů svým rodičům.

Další prosil svou snoubenku, „vezmi si mě za muže v příštím životě a také v každém dalším“. Tyto vzkazy jsou plné smutku a smíření se s osudem, který nemohli ovlivnit.

Být zařazen do jednotek kamikaze nebylo vždy dobrovolné. Mladíci bez závazků sice dostali na vybranou formou dotazníku, ale jak vzpomíná Atsushi Takatsuka, „Měli jsme zvolit, zda se chceme připojit, odmítnout nebo nechat rozhodnutí na našem veliteli.

Na rozhodnutí jsme měli pět minut.“ Všichni ale věděli, že správná odpověď je jen jedna. Nátlak kolektivu, propaganda a japonské tradice jim nedávaly na vybranou. A ti, kteří se odvážili odmítnout, často dostali nový dotazník se slovy: „Znovu se zamyslete a vyberte správnou odpověď.“

Přesto se mezi nimi našli i skuteční dobrovolníci. Pro některé teenageři, kteří chtěli upoutat pozornost a proslavit se, byla mise kamikaze způsob, jak zemřít za svou vlast s ctí a slávou. Osamu Yamada, který přežil jen díky poruše motoru, řekl: „Neváhal jsem.

Byl jsem svobodný a zemřít pro zemi při její obraně mi přišlo ušlechtilé.“ Většina pilotů však tyto pocity nesdílela. Jak vzpomíná Takehiko Ena, když byl vybrán na misi:

„Naoko jsme si navzájem gratulovali, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že není co slavit a jen jsem se bál.“

Historie kamikaze je příběhem lidských osudů, které se dostaly do mlýna války. Jejich činy nelze hodnotit černobíle. Byli oběťmi zoufalé situace a manipulativního systému, který je donutil volit mezi ctí a životem, přičemž obojí pro ně bylo nesmírně drahé.

Jejich příběhy jsou dodnes mementem, které nám připomíná hrůzy války a to, jak daleko může zajít člověk pod vlivem ideologie a tlaku.