Každý rok zemře vlastní rukou v globálním měřítku jeden milion lidí. K tak zoufalému kroku je zpravidla vedou psychické poruchy, například deprese nebo schizofrenie. Mnohdy v těchto případech hraje důležitou roli i stres. Jsou však sebevraždy schopni pouze lidé nebo i jiné živočišné druhy?

Živočichové mají ve své výbavě spoustu pojistek, které jim ve chvíli ohrožení pomohou vyhnout se zranění, či dokonce smrti. Tou největší je pud sebezáchovy. Ale i ten někdy může být zatlačen do kouta…

Z kraje letošního roku proběhla některými médii zpráva o vorvaních, kteří dobrovolně končili svůj život na evropských plážích u Severního moře. Až třicítka těchto ohromných živočichů byla nalezena na plážích Francie, Velké Británie, Nizozemska a Německa.

Šetření však ukázala, že se o sebevraždy nejednalo. Šlo o mladé nezkušené samce, kteří pronásledovali olihně.

V zápalu lovu se však dostali příliš daleko na mělčiny, které se jim poté staly osudnými. Asi dva měsíce před těmito evropskými událostmi došlo ve vodách poblíž chilské Patagonie k masivnímu úhynu více než tří stovek velryb.

Celkem 337 mrtvých těl způsobilo děsivou scenérii. Ani zde se však nejednalo o masovou sebevraždu, kterou občas provádějí některé lidské náboženské kulty. V okolních vodách se přemnožil druh řas, který vydával látky pro velryby toxické. Ty uhynuly již v moři a to je postupně vyvrhlo na souš.

Velryby, které se dobrovolně vrhají na pobřeží, patří mezi srdcervoucí příběhy. Avšak i toto chování má nakonec nějaké přirozené vysvětlení. Jedním z nich může být ztráta orientace. Ta ostatně nepostihuje pouze kytovce.

Známé jsou případy nešťastných lumíků, kteří žijí v severní Evropě a Americe. Při hromadném přesunu pak tisíce těchto křečkům podobných zvířat končí v rozbouřených mořských vlnách. Sebevražda? Kdepak.

Někteří z nich právě ztrácejí orientaci, jiné masa těl ostatních migrujících lumíků do vod prostě a jednoduše vytlačí. Vraťme se však ještě k velrybám. Pro jejich orientaci pod vodou je extrémně důležitý ultrazvuk. Ale i on může být zrádný.

Australští vědci měřili působení ultrazvukových vln u svažujícího se pobřeží. Ukázalo se, že zvukové vlny odražené od překážky na hladině a odražené ode dna se navzájem ruší. A to je pak pro velryby problém, protože se k nim nedostane odraz vln.

Kytovec pak vůbec netuší, že se blíží mělčina, ze které je cesta zpět už jen velmi obtížná…

Zmíněné případy měly vždy racionální vysvětlení a o klasické sebevraždy nešlo. Mohou si však živočichové sáhnout dobrovolně na život? Vědci se v přístupu k této otázce liší, někteří tuto možnost připouštějí, jiní ji zcela vylučují.

Avšak shoda panuje na tom, že zvíře se v rámci stresu, šoku či strádání může dobrovolně smrti poddat.

Jinými slovy, nerozeběhne se a neskočí z útesu, nýbrž se stane apatické a poté pomalu odejde z tohoto světa. Příkladem může být pes, který ze žalu nad smrtí svého pána, leží na jeho hrobě a odmítá z něj odejít.

Pes si však neuvědomuje, že pán je mrtvý, má jen dojem, že jej opustil. „Často se stává, že zvířata po smrti svého pána, mu projevují zoufalou příchylnost. Některá zemřou hlady, jiná jej tvrdohlavě hledají celé dny na hřbitově.

Zvíře je společenská bytost, u které se vytvářejí těsná pouta,“ popisuje francouzský veterinář Ange Condoret. Je pak pochopitelné, že zvíře ztrátu blízkého tvora nese těžce.

A nemusí to být jen člověk, například úspěšný dostihový kůň Allez France nedokázal udělat krok bez své oblíbené kozy…

I zvířata mohou mít psychické problémy, stejně jako člověk. Drobný americký živočich zvaný koati připomíná trochu psa a trochu mývala. Někdy, když je chován v zajetí, propadne koati zvláštní melancholii.

Ta se ve finále může projevit autofagií, tedy že nebohé zvíře začne požírat samo sebe. Určitá chování se sebevražedným nádechem v živočišné říši najít, byť se nejedná o klasické sebevraždy.

Na první pohled ne příliš vzhledné, ale nakonec vlastně roztomilé zvířátko rypoš lysý je velmi ohleduplný ke svým druhům. Rypoš žije v koloniích, a když se u něj projeví nakažlivá choroba, svoji skupinu opustí, aby ji nenakazil.

Přitom mimo kolonii nemá šanci přežít. Samozřejmě, že se nejedná o promyšlené, nýbrž o pudové jednání. Mšice kyjatka hrachová v případě, že se blíží predátor, vybuchuje, aby tím ochránila okolní příslušníky svého druhu.

Někteří štíři si pak údajně byli schopni sami vpíchnout jed ve chvílích, kdy se blížil požár, výzkumy však toto chování nepotvrdily. Na výzkum rovněž čeká problematika sebevražd u lidoopů.

Kdyby se potvrdilo, že třeba gorily si dokážou sáhnout samy na život, museli bychom na jejich hodnotový žebříček hledět jinak a přehodnotit i vlastní roli na planetě. Právě u goril byly pozorovány znaky náboženství a duchovního myšlení. A to dosud byla pouze výlučná vlastnost člověka…