Ta otázka už asi napadla každého: Jsme ve vesmíru sami? Slavný americký astronom Carl Sagan (1934–1996) s oblibou tvrdíval, že pokud ano, bylo by to neskutečné plýtvání místem. Každopádně, pokud bychom skutečně mimozemský život nalezli, bezesporu by se jednalo o největší objev dějinách lidstva, který by byl do budoucna jen těžko překonáván…

Při hledání mimozemšťanů věda trochu tápe. Nemá totiž po ruce jiný příklad života, než je ten na Zemi. A to je na zakládání statistik proklatě málo. Z toho, co víme, se zdá, že evoluce míří k sofistikované nervové soustavě, což by mohlo znamenat, že inteligence by mohla být za příznivých podmínek jejím přirozeným vyústěním.

Je ovšem možné, že lidstvo mělo extrémní štěstí. Řízením shody okolností planetu ovládli savci, v srdci Afriky napadlo jistý druh slézt se stromu, a pak už to šlo takříkajíc ráz na ráz. Zároveň sami lidé již několikrát stáli na pokraji vlastního zničení.

Karibská krize nebo rok 1983, kdy ruský důstojník Stanislav Petrov správně vyhodnotil, že přístroje ukazující jaderný útok na SSSR se mýlí, mohly lidstvo poslat na smetiště dějin.

Na základě těchto událostí ekonom Robin Hanson, který působí na univerzitě George Mansona ve Virginii, vytvořil tzv. teorii filtrů. Ta vychází z toho, že každá rozvíjející civilizace musí dříve nebo později narazit na nějakou překážku.

Buď ji překoná, a může tak pokračovat ve svém vývoji, nebo o ni zaškobrtne, což podobně jako pro atleta při závodech může znamenat konec nadějí. Jinými slovy je odfiltrována.

Tyto překážky nebo filtry mohou být různé. Scenáristé katastrofických filmů je dobře znají. Může to být globální živelní pohroma, která má svého původce na planetě nebo i ve vesmíru, smrtelný virus, ale třeba i moment, kdy technická stránka civilizace natolik předběhne její duševní složku, že již není cesty zpět.

Příkladem může být jaderná apokalypsa, ale jistě bychom jich našli mnohem více. A když se podíváme na cestu k modernímu člověku, tak je náhod, které ji lemují, nepočítaně. Nemusíme myslet jen na dopad asteroidu, který vyhubil dinosaury, a uvolnil tak prostor savcům.

Kdyby subindický kontinent nenarazil do Asie, těžko by vznikly gigantické Himálaje. Podnebí v Africe se kvůli tomu stalo sušším, což vedlo ke vzniku stepí a lesostepí. Kdyby zde zůstal prales, jistý hominid by možná vůbec neměl potřebu slézt ze svého stromu, kde byl v bezpečí…

V roce 1950 italský fyzik Enrico Fermi (1901–1954) položil otázku: „Kde jsou všichni?“ Měl samozřejmě na mysli případné mimozemské civilizace. Lidstvo tehdy, a ani dnes, nezachytilo žádný radiový signál, který by nepocházel ze Země.

Kdyby mimozemšťané vyspěli o milion let dříve, zřejmě by kolonizovali rozsáhlé oblasti vesmíru, a zanechali tak za sebou mnoho stop. Tak vznikl fenomén zvaný Fermiho paradox. Jeho seriózní řešení je v zásadě dvojí – buď mimozemšťané existují, jen se nám dosud s nimi nepodařilo navázat kontakt, nebo je planeta Země jediným živým světem v celém širokém vesmíru.

Těžko říci, která z obou možností je děsivější. Je tu ovšem další možnost. Totiž ta, že mimozemšťané opustili fyzický svět a vstoupili do virtuální reality, jakéhosi matrixu. Byť to možná zní šíleně, v této oblasti nelze vyloučit žádnou eventualitu.

Nelze zapomínat ani na důležitý faktor času. Vyspělé civilizace mohou být od sebe nejen tisíce světelných vzdáleny, ale také se mohou míjet právě v čase. Vesmír je podle posledních měření starý 13,82 miliardy let.

K tomuto závěru vědci došli na základě údajů z evropského kosmického teleskopu Planck, zkoumajícího reliktní záření. To pochází z doby krátce po tzv. velkém třesku. V době, kdy byl vesmír hustou polévkou, jejíž ingredience byly složeny z volných protonů, elektronů a fotonů, žádný život ještě vzniknout nemohl.

Až mnohem později, kdy se částice nejdříve pospojovaly do atomů vodíku a poté i dalších prvků, se zrodily první hvězdy.

První plynové planety se objevily miliardu let po vzniku vesmíru. Až zhruba před pěti miliardami let vesmírem začaly putovat takové planetární soustavy, které důvěrně známe ze svého domova. Nedávná studie, vycházející z dat pořízených Hubbleovým dalekohledem, dospěla k závěru, že Země je jednou z nejstarších kamenných planet.

Z toho by vyplývalo, že pokud je ve vesmíru i jiný život, lidstvo je přinejmenším jedním z jeho průkopníků.

Každopádně, na otázku, zda jsme ve vesmíru sami, existují jen dvě možné odpovědi – buď ano, nebo ne. A každá možnost má padesátiprocentní pravděpodobnost. Jediný rozdíl v obou je, že vzhledem k velikosti vesmíru nemůžeme tezi „Ano, planeta Země je v celém kosmu jediným živým tělesem“ nikdy říci se stoprocentní jistotou…