„Kde jsou mé poznámky?“ ptá se Ludvík Zamenhof, když se vrátí domů ze studií v Moskvě. Od otce, jemuž je před odjezdem svěřil, se dozví, že skončily v kamnech. „Stejně tě ta hloupost jenom odváděla od pořádné práce,“ vyslechne si ještě.

Naštěstí si větší část své práce na esperantu pamatuje a dá ji zase dohromady, s otcem se ale navždy odcizí.

Myšlenka vytvořit umělý jazyk, kterým by se dohovořili všichni lidé na světě, není nic nového. Potřebný čas, energii a znalosti ale této myšlence věnoval až Ludvík Lazar Zamenhof (1859–1917).

Jakožto rodák z polského Bělostoku (tehdy součást Ruského impéria), kde pospolu žijí Rusové, Poláci, Němci a Židé, je od malička svědkem neustálých národnostních konfliktů. Z toho vyvodí jasný závěr:

„Každý z těchto živlů mluví zvláštním jazykem a stýká se nepřátelsky s ostatními živly.

V takovém městě více než jinde citlivá povaha cítí obtížné neštěstí různojazyčnosti a přesvědčuje se při každém kroku, že rozmanitost jazyků je jediná nebo aspoň hlavní příčina, která rozděluje lidskou rodinu a dělí ji v nepřátelské části.“ Už v dětství se proto zařekne, že jednou toto „zlo“ odstraní.

V jednoduchosti síla

U Zamenhofů doma se mluví jidiš a rusky. Už od mala se ale Ludvík učí i německy, francouzsky, latinsky, řecky a po přestupu na varšavské gymnázium rovněž anglicky.

Při srovnání mluvnic jednotlivých jazyků si pak uvědomí, že složitá gramatika a enormní slovní zásoba není ke komunikaci nutná, velká část významotvorby se dá nahradit předponami a příponami k již existujícím slovům. „Otázka je rozřešena! – řekl jsem tehdy.

Uchopil jsem se myšlenky o příponách a dal jsem se do práce v tomto směru… Počal jsem srovnávati slova, hledati mezi nimi stálé, určité vztahy a každodenně vymítal jsem ze slovníku novou obrovskou řadu slov, nahrazuje toto množství jedním sufixem, který značil určitý vztah,“ vysvětluje Zamenhof.

Ještě mu není ani 20 let, když je s prací na novém jazyku, jenž tehdy ještě nazývá lingwe uniwersala, téměř hotov.

Obává se posměchu

Vydařený start Zamenhof oslaví v prosinci 1878 se svými spolužáky společnou recitací básně, kterou v novém jazyce, složil. „Nepřátelství národů padniž, padniž, již je čas! Veškeré lidstvo musí se spojiti v rodinu!“ zní verše.

Po maturitě ale dojde k mírnému útlumu esperanta. Zamenhofovy přátelé ze školy, coby první esperantisté, se rozprchnou na všechny strany a on, čerstvý student medicíny v Moskvě, se ocitá osamocen. Rozhodne se, že svůj jazyk nebude zatím nikde zveřejňovat. Proč?

„Předvídaje jen posměch a pronásledování, rozhodl jsem se skrýti přede všemi svoji práci. Po pět a půl léta svého pobytu na universitě nikdy nemluvil jsem s nikým o své věci. Ta doba byla pro mne velice těžká. Skrytost mučila mne;

nucen pečlivě skrývati své myšlenky a plány, téměř nikde jsem nebyl, ničeho se neúčastnil, a nejkrásnější čas života – léta studenská – minula pro mne smutně,“ vzpomínal.

Nechápavý otec

Jím vymyšlený jazyk má navíc ještě hodně much. Slovy jeho tvůrce je zatím poněkud těžkopádný a neohrabaný. V teorii, na napíře, funguje skvěle, ale při použití v mluvě zadrhává.

„Praxe tedy vždy více a více mne přesvědčovala, že jazyk potřebuje ještě jakési nechytitelné »něco«, pojící prvek, dávající jazyku život a určitého, zcela vytvořeného »ducha«,“ přemítá Zamenhof.

Problém vyřeší, jakmile si uvědomí, že nejde o to vše doslovně překládat, ale umět jazykem vyjádřit myšlenku.

Pak už mu jde práce zase od ruky… Zádrhel nastane až po neuváženém činu prchlivého otce, jenž Zamenhofovi, který je zrovna na studiích v Moskvě, všechny poznámky k budoucímu esperantu spálí… (pokračování článku v časopise History revue).