„Babičku? Ne, ty už nejsou. Babičky došly. Zkuste se zeptat příští měsíc.“ Zdá se, koupit už lze úplně všechno. Úspěch nového trendu v Japonsku však není příliš veselý.

„Nechoď ještě, babičko,“ prosí malý kluk, maminka děkuje za návštěvu a stařenka před odchodem znovu chválí nedělní oběd: „Sama bych to lépe nezvládla.“ Všední situace? Ne tak úplně. Emoce jsou skutečné, rodina však nikoli.

Babička je totiž profesionál, který vytváří dokonalou iluzi rodinné návštěvy. A není jediná.

Náhradní matka i protivný šéf

Je to paradox. Lidí přibývá, ale přitom je jich stále více osamělých. Extrémním případem je vinou společenských pravidel a tradic Japonsko. Samoty je tu tolik, že rodí nový obchodní trend.

Firmy jejichž zákazníci si mohou na den, týden, rok či dobu neurčitou, pronajmout nejen laskavé babičky a starostlivé matky, které uklidí, uvaří, zašijí, poradí, popovídají si a dodají iluzi mateřské lásky, ale také malé i velké náhradní sourozence, nejlepší kamarádky pro sdílení tajemství nebo nakupování, a dokonce i děti nebo vnuky.

„Děti už máme velké a žijí daleko. Toužila jsem znovu zažít ten pocit, když kolem běhá drobotina, znovu pohladit dětskou tvářičku,“ říká sedmdesátiletá paní Kamidžamová.

Stejně tak si lze najmout někoho, kdo bude jen naslouchat, nebo se přitulí (bez sexu, na to jsou zase jiné podniky).

Existují firmy, které vystrojí svatbu, od bílých krajkových šatů až po hostinu, a náhradního partnera, tomu kdo nechce stát před oltářem sám, dodají z vlastního katalogu. Tím nabídka zdaleka nekončí.

Lze si objednat třeba i nadřízeného, kterému lze bez rizika propuštění vynadat. Zájemců mají některé firmy tolik, že není výjimkou ani několik týdnů dlouhá čekací doba.

Na emoce a vztahy není čas

Sociologové to vysvětlují potřebou příbuzenství a sounáležitosti. Po válce se Japonsko vrhá na ekonomický rozvoj tak moc, že na emoce není čas. „Tradiční vztahy postupně mizí.

Upadá schopnost komunikace na pracovišti a dokonce i uvnitř rodiny.“ říká profesor Takeši Sato. „Doba nás nutí žít rychle a my už nemáme dost energie ani času vyslechnout si blízké.“ Do izolace se dostávají nejen senioři, kteří přišli o partnera a děti na ně nemají čas, ale dokonce i mladí lidé.

Mezi těmi se dokonce stává normou žít jako single. Podle nedávného průzkumu žije v Japonsku osaměle až 65 procent mladých mužů a více než polovina žen. Mnozí dokonce v naprosté izolaci od společnosti.

Proč se spokojí s náhražkou?

„Dnes nechceme nic složitě budovat. Chceme to hned a bez námahy,“ vysvětluje Sato. S rozvojem počítačových technologií se navíc mozek učí přijímat jako skutečné i věci, které nejsou.

Místo dlouhého budování vztahů, které je dle mnohých příliš obtížné a stresující, raději ochotně na pár hodin podlehnou instantní iluzi. „Neměla jsem pocit, že byli cizí,“ říká žena, která si najala syna s rodinou. „Snacha byla laskavá jako ta moje.

Mluvily jsme o starých časech a dělalo mi dobře, že mohu vzpomínat a nikoho tím neobtěžuji a nezdržuji.“ Nejdražší agentury nabízí pečlivě vybraný a proškolený personál dokonale ovládající své role. „Není to jen služba. Je to dar, který se musí dávat od srdce,“ tvrdí majitelka jedné z agentur.

Pouliční naslouchači

Podobné služby ovšem v Japonsku nabízí nejen specializované firmy. Některé restaurace k jídlu a pití dodají osamělým i vhodného společníka, k popovídání s osamělými jsou školeni dokonce i pošťáci.

Výjimkou nejsou ani pouliční naslouchači, kteří ochotně vyslechnou s čím se uštvaný úředník nebo utrápená studentka nemají komu svěřit. V posledních letech se objevují dokonce lidé, kteří to dělají zdarma. Jako pomoc bližnímu.