Rytíři vyrazí proti sobě. Vzduchem se mihnou jejich dřevce, kterými se snaží shodit soupeře. Český rytíř Jan v poslední chvíli stáhne koně stranou a protivník máchne do prázdna.

Za to on bleskurychlým výpadem bodne svého soka, který se v sedle zakymácí a vzápětí padá k zemi. 

Krátce poté, co se český král Václav II. (1271–1305) vrátí v roce 1283 z braniborského zajetí do Čech, složí mu přísahu věrnosti i asi 23 letý mladíček Jan z Michalovic (po 1260-1306).

Patří k rodu k Markvarticů, kteří nejsou na českém královském dvoře žádnými nováčky a Jan chce jít v jejich stopách. „Z tradičně věrných králi musíme zmínit z Markvarticů Lemberky nebo Jana z Michalovic,“ potvrzuje jejich loajalitu panovníkovi současná historička Dana Dvořáčková-Malá.

„Kdyby mi tak král přislíbil za věrnou službu nějaký úřad,“ pomyslí si netrpělivý rytíř Markvartic. „Dobře králi služ a dočkej času,“ vybídne ho jeho tchán Jindřich I. z Rožmberka (†1310). Jan se řídí jeho radou.

V roce 1284 stojí při králi proti Vítkovcům.  Když jsou příbuzní Záviše z Falkenštejna (1250–1290) z rodu Vítkovců vyštváni ze svých zemských úřadů, Jan se může radovat. Jeho loajalita je konečně oceněna, získává úřad královského nejvyššího číšníka.

Hvězda soubojů 

Kromě toho, že je oporou Václavovi II., prokazuje svoji udatnost i v boji. V rytířských kláních, která král s oblibou pořádá, Jan brzy nenajde přemožitele nejenom mezi Čechy, ale dokonce ani mezi věhlasnými německými rytíři.

Není ale hvězdou soubojů jenom pro zábavu. Účastní se roku 1291 také králova tažení do Polska, tehdy už jako jeho oblíbenec. Nabídne mu pak další poslání.

A tak roku 1293 Jan vyráží na výpravu do Porýní a dál až na dvůr francouzského krále Filipa IV. Sličného (1268–1314). Když se cestou zastaví na některém z německých dvorů, neváhá ani zde vyzkoušet svoji bojovnost. Vždy s vítězným koncem.  Totéž platí i na Filipově dvoře.

Francouze shodí z koně

Při turnaji nejprve po krátkém boji shodí ze sedla francouzského rytíře Anschoranta z Belole. „Jen krátce si odpočal, než se na něj vyřítil, Grinet, druhý bojovník, hrdina z Normandie, jehož kavalírství bylo ozdobou Francie, toho sbodl tak silně, vzácný cizinec z Čech, že se mu u samé ruky vlastní dřevec s třeskutím roztříštil,“ veršuje Jindřich z Freiberka, který roku 1300 popíše Janovu rytířskou jízdu do Francie.

Jan podporuje literaturu a stává se Jindřichovým mecenášem. „Básník, snad původem z Litoměřic, mu složil epickou báseň o jeho dobrodružné cestě a turnajovém vítězství v Paříži,“ poznamenává Dvořáčková-Malá, která upozorňuje, že óda vzniká později, v roce 1300 zřejmě přímo na Janovo přání.

Kůň jako odměna 

Podle eposu o 320 verších si český hrdina hladce poradí i s druhým soupeřem, kterého mu král Filip IV. vybral. Rytíř Grinet tak spadne z koně a rozvíří prach na bojišti. Vzápětí už všichni chválí zdatného Čecha. Dvorní dámy září nadšením.

I král uznale pokyvuje hlavou. Jan ale ví, co je jeho povinnost.

Ukloní se dámám na tribuně a uklidní svého koně, rozparáděného bojem.  Výhra činí sto livrů a klenoty a Filip IV. mu ji odevzdá osobně. „Zasloužíte si odměnu za statečnost,“ vzdá vítězi hold za jásotu davů. Ve stáji už nedočkavě hrabe kopyty ušlechtilý kůň.

Tuší, že brzy změní majitele. „Přijměte jako dar oře z mého chovu,“ prohlásí francouzský král.  Ovšem Jan je hrdinou nejenom na koni ve zbroji a s dřevcem v ruce, nýbrž i u hodovních stolů, při audiencích a tanci.

Proto Jindřich z Freiberka používá ve své básni v souvislosti s Janem slovo kurteis, které označuje mimořádně dvorné rytířské chování.

Co vlastně měl dojednat?

Rytířskou cestu, ve které se Jan z Michalovic „chystal k cestě od Rýna až do Paříže, všechna klání k slávě Čechů vyhrál tam a bez obtíže, vrátil se pod rodnou střechu,“ popisuje ve verších i Dalimilova kronika z počátku 14. století.

Její autor jako úplně první použil v češtině slovo turnaj. Ani Dalimil, ani Jindřich z Freiberka nebo jiné prameny ovšem neprozrazují nic o Janově skutečném poslání. Český rytíř zřejmě nepřijíždí na francouzský dvůr jenom proto, aby si užil dobrodružství na turnajových kláních.

Jeho úloha na Filipově dvoře je možná delikátnější. Snad má jako vyslanec Václava II. splnit nějaký diplomatický úkol. Bohužel ale nemáme žádné podrobné zprávy o tom, co měl na francouzském dvoře vlastně dojednat.