Římská říše se ocitá v poslední agónii. Většinu evropského kontinentu tehdy stále ještě pokrývají husté lesy. Brzy tu ale nezůstane kámen na kameni vtrhne se národ z mongolských stepí. Stěhování národů potrvá téměř tři staletí. Co jsou zač ti, kteří to způsobili?
Kočovní Hunové žijí téměř 800 let (od 5. století př. n. l. do 3. století n. l.) v mongolských stepích. Roku 375 náhle vyrážejí do oblasti mezi řekami Volhou a Donem. Z území na březích Černého moře vyhánějí germánské kmeny Ostrogótů a Vizigótů.
Odstartují tak obrovský pohyb masy lidí, která se žene Evropou. Co je přimělo ke vpádu? Písemné zprávy nemáme, proto je jejich motiv nejasný.
Příčinou mohou být nepříznivé klimatické podmínky během tuhé zimy na přelomu roku 374–375. Kvůli mrazu trpěli nedostatkem potravy a přežili jedině díky tomu, že se živili uhynulým dobytkem. Vyrazili tedy dál, za lepšími podmínkami k životu.
Ohavní lidé z východu
Jací jsou Hunové, kteří v Evropě vyvolali zděšení? Nikdo o nich neřekne nic dobrého. Dobový historik a kněz gótského původu Jordanes (6. stol. n. l.) je hodnotí nevybíravě:
oškliví, zlí, špinaví, nevypočitatelní lidé, toužící po co největší kořisti. Krasavci to rozhodně nejsou, jejich obličej nahrazuje neforemná placka, místo očí mají body a nerostou jim vousy. Je toto líčení přehnané? Určitě ne.
Hunové si za osmdesát let svých nájezdů (375–451) vysloužili špatnou pověst. Byli nesmírně krutí a agresivními útoky obtěžovali mírumilovné sousedy. Často bojovali s Číňany, kteří Velkou zeď postavili hlavně na obranu proti nim.
Kůň je mé druhé já
Římský historik Ammianus Marcelinus o Hunech píše: „Nepotřebují ani oheň, ani ochucené pokrmy, živí se kořínky bylin a polosyrovým masem jakéhokoli dobytčete, které si vkládají mezi svá stehna a hřbety koní a svým teplem je krátce prohřívají.
Nikdo z nich neoře, ani se nedotkne pluhu. Nikdo u nich nedokáže odpovědět na otázku, odkud pochází, neboť jinde byl počat, daleko odsud se narodil, a ještě dále byl vychován.“
Se svými koni jsou prý téměř srostlí. Vyvýšené sedlo s dřevěnou kostrou jezdci zabraňuje v pádu. Díky koženým třmenům se bojovník může vzpřímit, otáčet a zasypávat své nepřátele deštěm šípů.
Hunský kůň je malé, nehezké, rozježené zvíře vyšlechtěné ze svých divokých předků. Je naprosto nenáročný a velmi houževnatý.
Klid si musí zaplatit
Hunové s sebou strhávali další kmeny. „Najednou byli mezi námi, aniž bychom věděli, odkud přišli. Jejich koně pili ze studny bohů. Na schodech chrámů si brali naše ženy. U sloupů našeho města drtili hlavy našich dětí.
Nahé a hozené přes hřbet koně, tak opustily naše dcery Antiochii. Nikdy víc je nespatříme,“ líčí hrozné plenění občan hlavního města římské provincie Sýrie.
Impérium, které má namále, se poddává nájezdníkům. Západořímská říše s Huny uzavírá smlouvu, Východořímská říše se brání. Hunský král Ruga (†435) ale ví, jak na ni. „Chcete mír? Musíte si ho zaplatit!“, vzkazuje do Konstantinopole.
Z bohatého města potom každým rokem putuje do Rugovy kapsy 350 liber zlata. Divocí kočovníci budí hrůzu. Stačí jim jenom zachrastit zbraněmi.
Barbar nebo vzdělanec?
Sám Attila (395–453), od roku 433 hunský kmenový vládce, přezdívaný „Bič boží“ je velmi krutý. Mýtus, že byl nevzdělaným barbarem, ale rozhodně neplatí.
Po roce 410 se v Ravenně, na dvoře západořímského císaře Flavia Honoria (384–423) seznámil římskými dějinami a křesťanstvím a naučil se řecky a latinsky.
Priskos (†474), pozdější východořímský vyslanec na Attilově dvoře, ho popisuje: „Pyšně kráčel, jeho oči zářily, svou hrdou moc projevoval i pohyby těla. Třebaže nade vše miloval boj, jednal uvážlivě a nejvíce dosáhl svým rozumem.
Vůči prosícím projevoval soucit a byl milostivý k těm, kteří se mu vzdálili. Byl bystrý a chytrý a vždy útočil jinak, než jak hrozil.“
Dokázal být údajně dlouho klidný, ale začal běsnit, když někdo nebyl ochoten přijmout jeho rozhodnutí.
