Lidé netrpělivě čekají a hypnotizují červeného panáčka. Najednou cvakne zelená a široké prostranství se zaplní. Nikdo do sebe nenaráží, všichni si uctivě uhýbají a působí to jako organizovaný chaos.

Po nejrušnějším přechodu pro chodce přejde na jednu zelenou klidně i tři tisíce lidí!

Celkem bychom napočítali pět zeber, jak se hovorově přechodům říká. Jenže soustava, která leží kousek od stanice Šibuja ve stejnojmenné čtvrti, strčí své kolegy do kapsy. Kromě velké vytíženosti si totiž zahraje i v několika filmech!

Přechod v hlavní roli

Místní mají štěstí, protože v jejich sousedství se nachází rovnou dvě atrakce, které lákají zvídavé turisty. Tou hlavní je bezpochyby přechod, tedy přechody. Na křižovatce čtyř ulic najdeme stejný počet přechodů – ten poslední se táhne prostředkem silnice.

Zelená tu svítí každé dvě minuty, když se objeví kráčející panáček, vyráží proti sobě dvě hradby lidí. V řeči čísel se jedná až o tři tisícovky chodců. Pokud u cifer ještě zůstaneme, za celý den tu prolétne půl milionu lidí.

Určitě si myslíte, že takový šrumec si vyžádá pošlapané boty a nepříjemné pohledy. Naopak! Chodci mlčky uhýbají a nestrkají do sebe. Zvláštní úkaz si turisté natáčí, průvodci tvrdí, že nejhezčí výhled je z přilehlé kavárny Starbucks.

A láká také filmaře, režisérka Sofia Coppola (*1971) lokaci neopomene ve svém oscarovém bijáku Ztraceno v překladu. Přechod ze čtvrti Šibuja najdeme také v Rychle a zběsile: Tokijská jízda či Resident Evil: Afterlife.

Zebry a pes

Přitom nechybělo málo a žádná atrakce by tu nevyrostla. Oblast bývalých kaváren totiž v roce 1945 vybombardují Spojenci. Ruiny ale postupně vystřídají komerční budovy, aktuálně na návštěvníky čeká šest obřích velkoplošných obrazovek.

Ty doplňují ještě menší billboardy. Pokud byste si chtěli pořídit reklamu, sáhněte hluboko do kapsy. Čtyřhodinový segment, který se bude vysílat po dobu sedmi dní přijde zájemce na 3 miliony jenů (zhruba půl milionu korun)!

Na celý šrumec ale dohlíží další turistický cíl, za nímž lidé do Japonska míří. Před nedalekou nádražní budovou Šibuja stojí socha věrného Hačika.

Hafana v roce 1924 najde profesor Hidesaburó Ueno (1872-1925) z Tokijské univerzity, denně dojíždí do práce a jeho mazlíček ho věrně doprovází na nádraží. Ueno ale dostává mozkovou mrtvici zrovna když přednáší, a tak se už domů nikdy nevrátí.

Jeho Hačikó trpělivě čeká, vydrží 9 let 9 měsíců a 15 dní, poté i on umírá. Úřady na jeho památku nechají zhotovit bronzovou sochu. I osud Hačika zaujme režiséry a o jeho věrnosti vzniká celá řada filmů.

V nejznámějším provedení si profesora zahraje Richard Gere (*1949). Obě místa bezpochyby stojí za návštěvu.