V 5. století před naším letopočtem dosahovaly svého vrcholu spory mezi mocnou Perskou říší a jednotlivými řeckými městskými státy. Vše vyvrcholilo sérií několika bitev, z nichž tou nejslavnější se nakonec stal střet u Thermopyl.
Vše začíná po bitvě u města Marathón, která měla perské armádě vedené velkokrálem Dareiem I. otevřít cestu k podrobení celého Řecka. Jenže řecká armáda ukázala neobyčejnou houževnatost a rychlost, když v menším počtu doslova rozprášila perské oddíly.
Peršané se však odmítali smířit s opuštěním snu na obsazení Řecka. Nový král Xerxés I. tak na jaře roku 480 před naším letopočtem zahájil jednu z největších vojenských operací starověku.
Ideální místo
Perská armáda byla na svou dobu nevídaná – tvořily ji patrně nižší statisíce mužů. To Řecko hájilo v této bitvě jen asi sedm tisíc bojovníků v čele s elitními spartskými hoplíty, kterých bylo kolem tří stovek.
Spartský král Leónidás, který armádě velel, věděl, že jedinou šancí je vybrat bojiště, kde Peršané nebudou moci uplatnit svou převahu. Volba padla na Thermopylskou soutěsku – úzký průsmyk asi 120 kilometrů severozápadně od Athén.
Po příchodu na místo Řekové nelenili a ihned se pustili do oprav tamní kamenné zdi a zužování asi sto metrů širokého průchodu. Práce dokončit nestihli, přesto se však Peršanům postavili.
Houževnatá obrana
Už první útok ukázal zásadní rozdíly mezi oběma armádami. Lehce odění a dobře pohybliví Peršané totiž narazili na dobře připravenou falangu – těžkooděnou formaci vojáků se zbrojemi, štíty a kopí. Jedna vlna za druhou tak končila krvavými neúspěchem, zatímco řecké síly chytře střídalo muže v první linii.
Vše rozhodl až perský průzkum (ačkoliv antický historik píše o zradě), který po několika dnech objevil horské stezky umožňující dostat se Řekům do zad. Situace byla v tu chvíli beznadějná. Leónidás se rozhodl s asi tisícovkou mužů bránit do posledního muže, zatímco zbytek jeho armády ustoupil.
Řekové tak sice prohráli, dali však Athénám čas na evakuaci a ukázali, že je možné vzdorovat jakékoliv perské přesile.
