Fanoušci v Prostějově s napětím sledují fotbalové utkání. Němci obyvatelům protektorátu takové povyražení tolerují. Zastupující říšský protektor Heydrich dokonce mezi dělníky čas od času rozdává vstupenky na sportovní utkání.

Věří, že je to povzbudí v jejich dalším výkonu, nezbytném pro německou válečnou mašinérii.

Teď se ale situace okupantům lehce vymkne z rukou. Ze hřiště je za mohutného nesouhlasu publika vyloučen hráč jménem Beneš. A fanoušci hromadně skandují, že chtějí Beneše zpět. „Kterého?“ ozve se kdosi. „Oba!“ dostává se mu sborové odpovědi.

Ne nadarmo okupanti Čechům přezdívají „smějící se bestie“. S tíživou realitou se protektorátní obyvatelé snaží vyrovnat i nejrůznějšími vtipy.

Noví obyvatelé koupelen

„Češky jsou vynikající kuchařky,“ pomlaskává si německý ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945). Vařit z potravin, získaných na lístky, ale není žádný med.

Každá rodina v protektorátu dostává po zavedení přídělového systému v říjnu 1939 kmenový list a k němu příslušný počet lístků. V českých kastrolech se pak nejčastěji vaří brambory. Masa je nedostatek.

Řada lidí se proto dává aspoň na chov králíků a nejsou výjimkou městské rodiny, které je mají doma v koupelně. Situace nahrává černému trhu, byť se proti němu okupanti snaží bojovat.

O jejich neúspěchu vypovídá další dobový vtip: „Víte, proč jsou zavedeny potravinové lístky? – Kdyby selhal obchod na černo, aby lidé neumřeli hlady!“

Nezaměstnanost se netoleruje

Němci nestojí o to, aby Češi lenošili. Jen v prvních třech měsících protektorátu u nás zázračně klesá počet nezaměstnaných z 92 000 na 17 000! Někteří se nechávají zlákat plakáty propagujícími práci v říši.

Další lidé se, chtě nechtě, musejí zapojit do průmyslové výroby. O jejich přerozdělování na konkrétní místa se starají pracovní úřady. Definitivní kontrolu nad pracovním trhem v protektorátu však okupanti získávají až v roce 1941, kdy zavádějí pracovní knížky.

Ty se po kennkartách, osobních legitimacích, stávají druhým nejdůležitějším dokumentem pro každého produktivně činného Čecha a Moravana. Běda tomu, kdo se nemůže prokázat trvalým zaměstnáním. Bude násilím odvlečen na nucené práce do říše!

Dějiny nejsou pro vás

S českým školstvím to jde od deseti k pěti. Po univerzitách si Němci berou na mušku především gymnázia. „Skutečnost, že dnes máme 70 000 gymnazistů, je hospodářsky neúnosná,“ pohoršuje se v květnu 1942 Heydrich (1904–1942).

Nestojí o to, aby byli mezi Čechy a Moravany vzdělanci. Ve školách se ruší hodiny dějepisu a naopak se povinně zavádí výuka němčiny – přinejmenším osm hodin týdně. U dětí a mládeže se rovněž podporuje tělovýchova.

Milovníci zimních sportů v protektorátu se ovšem musejí smířit jen s bruslením. Každý, kdo vlastní lyže nad 180 centimetrů, je totiž odevzdává ve prospěch německé armády. Němci lidem rovněž zabavují rozhlasové přijímače.

Češi se však o jednu z mála zábav, která jim v protektorátu zbývá, stejně nenechají připravit.

Svědčí o tom následující dobový vtip: „Odjela panímámě dcera do Prahy a jako by se po ní země slehla. Sedla tedy maminka a napsala do rozhlasu: »Prosím, dejte do hlášení, že se mi ztratila Boženka. Ale dejte to do toho anglického radia, to naše nikdo neposlouchá.«“