„Vypadněte!“ zařve naposled majitel tkalcovské dílny. Marně. Pak zvedne pistoli s křesadlovým zámkem – a vystřelí na jednoho z mužů. Rozlícený dav zastaví. Na pomoc textilním továrnám bude muset vyrazit i armáda. Za vším přitom stojí dnes tak běžná věc: šicí stroj!
Do konečné podoby vynálezu, který zjednoduší život mnoha hospodyním a shodí ceny oblečení na zlomek jejich původní ceny, má ještě po čertech daleko.
Přesto už roku 1755 odchází německý lékař a vynálezce žijící v Anglii, Charles Fredrick Wiesenthal (1726–1789), z patentovacího úřadu s glejtem číslo 701 na mechanické zařízení s dvouhrotou jehlou s očkem.
Roku 1790 pochoduje ze stejné instituce anglický vynálezce Thomas Saint. Ovšem již s číslem 1764. Na nákresech se pyšní první konstrukcí šicího stroje. Prototyp se nedochová a není ani úplně jisté, že kdy nějaký byl.
Nejpodobnější kousek je dnes k vidění v londýnském Vědeckém muzeu. Za ten už ale dějiny vděčí Williamu Newtonovi (asi 1897–1930), který na patentovacím úřadu objeví Saintův vynález, sestaví jej a značně vylepší.
Hrdina, ničitel a nikdo
Že je raný příběh historie, ve kterém se začíná odvíjet niť v šicích strojích, poněkud nuda? Nebojte se, na obzoru je již pořádná mela!
Její počátek musíme hledat v temných lesích Sherwoodského lesa – ano, přesně toho, kde byste potkali o pár set let dříve Robina Hooda. O kousek vedle leží anglický Nottingham. Hoodův následovník je tkadlec z Anstey poblíž Leicesteru.
Jmenuje se Ned Ludd a už jako učeň se vzepře proti mechanizaci. „Berou nám práci, nebudeme mít co jíst!“ Roku 1779 roztříská výbavu svého zaměstnavatele a jeho kult rychle roste. Musí se skrývat.
Brzy se mu začne říkat generál nebo dokonce král Ludd a jeho následovníci budou Luddité. A třešnička na tkalcovský stav: Je prokázáno, že stejně jako Hood, je i Ludd smyšlenou postavou.
Tohle už je na armádu…
„Je to podvodný způsob, který obchází normální pracovní postup!“ hřímá roku 1811 v Nottinghamu jeden z Ludditských vůdců. Stroje jsou podle nich koncentrované zlo. Spustí se pětiletá rebelie. Jen v březnu onoho roku opustí svět na 60 strojů!
Je 4. listopadu 1811 a kolem domu tkalcovského mistra ve vesničce Bulwell ležící čtyři kilometry severně od Nottinghamu pochoduje rozlícený zástup se sekerami a kladivy. Nejde o ojedinělý úkaz.
Na Luddity je dokonce nasazena armáda a majitelé továren s hrstkou věrných opevňují svůj majetek a do zdivočelé bandy bez milosti střílí! Následuje série poprav Ludditů a rozsudky dlouhých žalářů. Anglie připomíná divoký západ.
Listy s vypsanými odměnami lákají k udavačství. Vláda dokonce najímá tajné agenty, kteří pronikají do nitra organizace.
Uniformy? Leda ručně!
Plameny šlehají do mnohametrové výšky, a ač je noc, okolí je zalité jasem z gigantické vatry. Rok 1830 zaznamená další z patentů na šicí stroj, tentokrát ve Francii. Brzy na to je otevřena první strojní oděvní společnost na světě! Její úkol je jasný:
Vytvořit nové uniformy pro francouzskou armádu. Jenže… onen oheň rozhodně neslouží k opékání, právě hoří revoluční fabrika se šicími stroji! Proč? Francouzští dělníci si možná Luddité neříkají, běh dějin je ale pod tento název zahrne také.
A stejně jako oni se bojí o svou práci. Svůj problém vyřeší žhářstvím…
Velké naděje se smutným koncem
A kdo že je oním vynálezcem, který světu představí pro mnohé první „moderní“ šicí stroj? Francouz Barthélemy Thimonnier (1793–1857) má šest mladších sourozenců. Odmala se musí otáčet.
Chvíli studuje v Lyonu, nakonec se však rozhodne pro kariéru krejčího v obci Panissières. Roku 1822 mu zazvoní svatební zvony s talentovanou krajkářkou a od roku 1830 je na patentovacím úřadě jako doma. Svůj šicí stroj na dřevěném rámu neustále vylepšuje.
Tleskají mu na světových výstavách, opěvuje ho tisk. Přes to všechno jeho stroj nedosáhne valného rozšíření a po požáru fabriky dře nebohý Thimonnier bídu s nouzí. Umírá v chudobě coby 63letý zlomený muž…
Nenapravitelný sukničkář
Je mu jen 12 let a už se kodrcá na povozu s divadelními kočovníky souboru Rochester Players. Z domova v newyorském Pittstownu prachsprostě utekl. Na prknech, co znamenají svět, jej brzy skutečně pozná. A zorientuje se na výbornou.
Leccos se přiučí v truhlářské dílně, chvíli je soustružníkem a už roku 1839 podává první z patentů – stroj na vrtání hornin. Dostane za něj 2000 dolarů, což by dnes odpovídalo 25násobné částce. Kdo šije na stroji, jeho příjmení bude znát:
Isaac Merritt Singer (1811 –1875). Schopný a bezohledný vynálezce, který se bude válet v penězích, nikdy nezapomene na svou vášeň pro divadlo, dvakrát se ožení a v jeho ložnici se vystřídá nespočet milenek. „Tati“ by mu mohlo říkat celkem 26 dětí. Alespoň z těch, o kterých ví.
Pan inženýr si to umí spočítat…
Ze Singera se stane inženýr, který zaměří pozornost na šicí stroje. Neváhá vykrádat cizí patenty a vylepšovat je, se zdviženou bradou čelí soudům a platí tučná odškodnění. Ale Singer si to dovede spočítat.
Jeho prototyp se nakonec stane prvním, který dokonale funguje. A jeho tvůrce se umí prodat. Singerovka se stane synonymem pro šicí stroj, dokáže ušít 900 stehů za minutu a při schopné obsluze může nahradit až 40 švadlen!
Ušít košili najednou netrvá přes 10 hodin, ale jen jedinou! Singer ví, jak dostat svůj stroj i za dveře dílen:
Prodává se stejně jako dnes auta – na leasing! Až Singer v roce 1875 zemře, jeho jmění čítající 13 000 000 dolarů podědí dle závěti zejména 20 žijících dětí. Nerovnoměrně.
Například jeden ze synků, který se za svou matku Katherinu Marii postaví roku 1960 během rozvodu s otcem, dostane jen 500 dolarů…