Vypadá to jako ideální způsob, jak přelstít smrt. Počkat, až srdce udělá poslední úder, a potom dát svou tělesnou schránku na chvíli k ledu, respektive do kontejneru s tekutým dusíkem. A na shledanou v lepších časech.

V těch, ve kterých půjde vyléčit dnes ještě nevyléčitelnou nemoc, opravit poškozené tkáně nebo zvrátit proces stárnutí a ze zmrzlých mrtvol, vlastně „pacientů“, jak zmrazené nebožtíky nazývají zastánci kryoniky, udělat opět zdravé a silné jedince.

Místo znovuoživení kremace

Pánové z britské komediální skupiny Monty Python by ten příběh nevymysleli lépe. Na začátku roku 2006 proběhne ve francouzské obci Nueil-sur-Layon kremace Raymonda Martinota a jeho ženy Monique.

Oba zemřeli už před pár lety, až do téhle chvíle je ale syn na jejich výslovné přání uchovával v nerezové schránce krypty, vybavené mrazícím zařízením. Jenže to se jednoho dne porouchá a s ním i naděje na znovuoživení. A tak manželé nakonec skončí v kremační peci.

Deus ex machina

Podobných příběhů těch, kteří po smrti místo rakve skončili ve speciálně upravených mrazících prostorách, je celá řada. Podle odhadů čeká takhle na vzkříšení po celém světě na několik stovek lidí. A dalších pár tisíc je v pořadníku.

Kryonika, tedy zachování mrtvých lidských bytostí za nízkých teplot v naději, že v budoucnu budou obnoveny jejich životní funkce, v poslední době frčí čím dál víc. Stačí mít peníze, víru v lidský pokrok a věčný život máte na dosah.

Je to jako naděje, zatím uložená k ledu. Naděje, že budoucí medicína si s problémem, který dotyčného poslal pod kytičky, poradí. Platí se ale předem. Kolik? 250 000, ale i třeba pět milionů korun.

Podle toho, jestli chcete uchovat celé tělo, nebo vám stačí pouze hlava. Nabídka kryonických firem je více než pestrá.

Jak to funguje?

Ačkoliv ve sci-fi literatuře a na stříbrném plátně vypadá celý proces jednodušeji než strčit nanuka do mrazáku, ve skutečnosti to zas taková brnkačka není.

Tak předně musí být hibernovaný člověk oficiálně prohlášen za mrtvého (ačkoliv podle zastánců kryoniky nejde o smrt, ale o stav očekávání vzkříšení). Jinak by šlo o vraždu. Jakmile k tomu dojde, čeká tělo ledová lázeň, která srazí jeho teplotu.

Pak je napuštěno směsí nejrůznějších chemikálií s cílem zpomalit metabolismus tak, aby se neporušily buňky. V kryonickém centru se následně do těla vpraví kryoprotektivní roztok nebo heparin, který chrání před poškozením tkání a buněk.

Nakonec na tělo čeká skladovací nádrž a zmrazení pomocí kapalného dusíku (-196 °C), což má zajistit zachování orgánů a tkání. Jak dlouho bude v kryocisterně dlít, závisí na vědeckém pokroku.

Nerovné podmínky

Kryonika samozřejmě nemá jen zastánce. Jedna z výtek směřuje k tomu, že uvnitř zmrazovaného lidského těla nevládnou stejné podmínky. Každá tkáň a každý typ buněk má jiné nároky na udržení optimálních poměrů.

Jinak by se musely mrazit svaly, jinak kosti a jinak třeba ledviny. „Zástupci kryoniky jsou příliš naivní,“ kroutí hlavou profesor neurověd z King´s College v Londýně Clive Coen. „Neměli by zapomínat, že jakýkoliv resuscitační proces, který není okamžitý, způsobí pouze to, že proces rozkladu bude probíhat znovu.“