Město Jáchymov, kdysi proslulé stříbrnými doly a radonovými lázněmi, které navštěvoval i Karel May, skrývá v sobě temné dějiny, které se nesmazatelně zapsaly do české historie.

Není to jen příběh o těžbě vzácných kovů a léčivé vody, ale především o utrpení tisíců lidí, kteří byli nuceni v otřesných podmínkách těžit radioaktivní uranovou rudu.

Tyto události ukazují, že otřesné tábory, kde pracovali vězni, nebyly jen doménou sovětského Ruska, ale existovaly i v padesátých letech minulého století v českém Krušnohoří.

Před pěti stoletími byl podkrušnohorský Jáchymov díky stříbrným dolům druhým nejlidnatějším městem v Čechách. Razily se tu stříbrné mince, tolary, z jejichž označení se o mnoho později vyvinul název pro dolar.

Místní uranovou rudu později zkoumala světová vědkyně Marie Curie-Skłodowská, díky čemuž objevila prvek radium. Byly tu unikátní lázně, kde se pacienti léčili radonovou vodou – mezi nimi také oblíbený spisovatel Karel May. Pak ale slavné dějiny Jáchymova zcela zastínila jiná věc – uranové lágry.

Temná kapitola historie začala už při německé okupaci během druhé světové války, kdy tu uran těžili zajatci nacistů. Spolu s válkou ovšem těžby neskončila.

Jáchymov sice ležel v západní části země, kterou podle dohody světových mocností osvobozovala od nacistů americká vojska, ale zakrátko sem dorazila skupina Sovětů.

V jejím čele stáli generál Michajlov a plukovník Alexandrov – zástupce velitele gulagů, táborů, kde v SSSR v nelidských podmínkách pracovali nepohodlní vězni. Skupina si místní doly na uran prohlédla a usoudila, že se budou hodit.

Ruský diktátor Josef Vissarionovič Stalin byl totiž rozčarovaný, že Amerika má atomovou bombu, zatímco on ne, a chtěl USA co nejrychleji dohnat. A právě uran na výrobu bomby potřeboval. Skutečnost, že ložiska drahocenné rudy leží v cizím státě, ho netrápila.

O několik týdnů později tři jednotky Rudé armády z ničeho nic obsadily tři jáchymovské doly. Předseda vlády Zdeněk Fierlinger, který šel Sovětům ve všem na ruku, dal pokyn, aby se proti tomu nic nepodnikalo.

Na konci roku pak vláda se Sovětským svazem podepsala tajnou – a pro Československo nevýhodnou – dohodu o těžbě. Měl vzniknout společný podnik; sovětská strana slibovala odborníky a technickou pomoc a prosadila si, že bude podnik v podstatě řídit.

Do SSSR si zároveň směla odvézt víc než 90 % vytěženého uranu. O ceně za něj se dohoda jaksi nezmiňovala. O dopadech na životní prostředí nebo zdraví pracovníků už vůbec ne.

Brzy přijeli sovětští „poradci“, kteří pak obsadili většinu rozhodujících pozic v odvětví. Cílem sovětské armády v Československu na konci války zjevně nebylo jen porazit nacisty.

Po většinu dějin na Jáchymovsku žili hlavně německy mluvící lidé, podobně jako ve většině oblastí poblíž západních hranic. To se ovšem po válce změnilo – mnoho Němců bylo ze země vyhnáno, pohraničí se vylidnilo a práci v dolech neměl kdo vykonávat.

Také o ni měl i přes slušný plat málokdo zájem, protože byla zkrátka nebezpečná. Sověti ale měli s těžbou velké plány. Začali proto do dolů navážet německé válečné zajatce, kteří tam pak museli pracovat nuceně.

A když v roce 1948 proběhl puč a moci v Československu se chopili komunisté, šlo to už ráz na ráz. Na Jáchymovsku se začaly zřizovat pracovní tábory a v uranových dolech museli dřít vězni.

Nucená práce se týkala každého, kdo byl pro režim nepohodlný. Nemuselo ani dojít k porušení zákona; stačilo pouhé podezření.

V dochovaných dokumentech komunistické strany se uvádí, že dva roky v dole si mohl „vysloužit“ kdokoli, kdo „se stýká s cizinou“, poslouchá zahraniční rozhlas, vlastní dům, nemá „kladný poměr ke zřízení“, jeho sestra je občankou Rakouska, je hazardní hráč nebo jeho manželka nesouhlasila se znárodňováním majetku.

Političtí vězni pak často končili v „nápravně pracovních táborech“, kde byly podmínky ještě horší. Tyto tábory často vznikaly na stejných místech jako ty původní a lidi sem posílaly i nespravedlivé soudy.

Život v táborech byl nesmírně krutý. Dřevěné baráky byly přelidněné a nedostatečně vybavené. V zimě do nich táhlo, chyběly deky, oblečení, boty, nádobí i uhlí na topení. Na jedné posteli se někdy střídali tři nocležníci, což vedlo k šíření štěnic a nemocí.

Mnoho táborů nemělo ani koupelny a voda se buď dovážela, nebo pro ni vězni museli chodit, například v táboře Svornost po nechvalně proslulých Schodech hrůzy. Jídla bylo málo a bylo nekvalitní, zdravotní péče prakticky neexistovala.

Lékaři v táborech byli často nedostudovaní nebo to vůbec nebyli lékaři a měli minimální vybavení.

V samotných dolech panovaly příšerné podmínky. Pracovalo se deset hodin denně s primitivními nástroji a zastaralými technologiemi. Chyběly ochranné pomůcky a na bezpečnost se nedbalo. Závaly byly na denním pořádku v nestabilních chodbách.

Nuceně nasazení byli zesláblí z hladu a nedostatečně vyškolení, což vedlo k mnoha nehodám. Byli nuceni vykonávat nebezpečné práce, které civilní zaměstnanci odmítali. Navíc těžba radioaktivní uranové rudy byla sama o sobě extrémně škodlivá pro zdraví.

Vězni umírali nebo přicházeli o zdraví při neštěstích. Dozorci také občas někoho umlátili nebo zastřelili, což se sice šířilo mezi vězni, ale oficiální záznamy nic takového neuváděly. Antonín Husník, jeden z přeživších, vzpomínal:

„Absolutně žádné opatření proti záření neexistovalo. Odváželi jsme bedýnky smolky, koncentrované rudy. Když jsme odpočívali, seděli jsme na nich.“ Z tábora Nikolaj chodili vězni do dolu pěšky „v balíku“.

Byli natlačení na sobě v těsném útvaru, přičemž celou skupinu dozorci ve výši prsou omotali dohromady ocelovým lanem, které na konci zamkli. Kilometr a půl dlouhou trasu tak trestanci šli hodinu. Říkalo se tomu „ruský autobus“.

Provinilci končili v „korekci“, malém betonovém bunkru pod úrovní země, kde se nedalo stát, zatékalo tam a v zimě mrzlo. Jídla tam bylo ještě méně než obvykle a mnozí tam onemocněli a zemřeli.

Karel Pecka popisoval, jak skupinu svědků Jehovových, kteří odmítali těžit uran, zavřeli bachaři do sklepa, pravidelně je mlátili a nechali je živit se syrovými bramborami. Po dvanácti dnech je, téměř bezvládné, odvezli. Časté bylo i trestání vězňů stáním v mraze mezi ploty z ostnatého drátu.

Útěky z táborů byly vzácné a jen málokdy končily úspěchem. I když se někomu podařilo uniknout z hlídaného prostoru, dostat se dostatečně rychle z oblasti bylo nesmírně obtížné. Největší šanci na úspěch skýtalo utéct přes hranice na Západ.

Pokud uprchlý vězeň nebyl dostatečně daleko, často byl chycen a odsouzen k doživotí nebo i k smrti. Někdy byli vězni při útěku zastřeleni.

Objevily se i případy, kdy trestance k útěku schválně vyprovokovala tajná policie, nebo dokonce bachaři vězně nahnali do blízkosti plotů sami, aby je mohli zastřelit a potom tvrdit, že se snažili utéct.

Celkem se do roku 1955 pokusilo z táborů utéct asi 600 lidí. Oficiální údaje uvádějí, že 31 lidí dozorci zastřelili, ale skutečný počet zemřelých z jiných důvodů nelze přesně zjistit.

Koncem 50. let se tábory začaly postupně rušit. Dnes už z nich nezbylo skoro nic – dřevěné ubikace i strážní věže dávno zetlely, ostnaté dráty se rozpadly.

Na místě dolu Eduard dnes stojí sportovní středisko, tam, kde stál tábor Rovnost, je hotel a chatová osada, a další místa zarostla lesem.

Jen na místě tábora Svornost najdeme ponuré repliky strážních věží a oplocení a obnovené Mauthausenské schody, které slouží jako památník všech, kdo v místních lágrech trpěli. Nejvíce vězňů pracovalo v lágrech v roce 1952 – přes 13 tisíc.

Uranové tábory nebyly jen v okolí Jáchymova, ale také na Příbramsku. Vězni byli za práci placeni, ale z výdělku se jim odečítaly náklady na jejich věznění, takže jim moc nezbylo.

Jáchymov, kdysi symbol bohatství a léčení, se stal symbolem nelidskosti a utrpení, ale zároveň i připomínkou důležitosti paměti a varováním pro budoucí generace.

Dnes se snaží zhojit své rány minulosti, připomínat hrůzy, které se zde odehrály, a zároveň rozvíjet turistiku a nabízet pohled do své fascinující, i když temné historie.