„Já ho vážně viděl! Měl drápy! A rudě svítily!“ Dítko šermuje rukama a ukazuje kamsi na noční zahradu. Strach krom jiného podporuje sugestibilitu. A to nejen u dětí. „Strach má velké oči,“ říká se – a je to přesně tak.

Když se bojíme, náš mozek si pohrává s nastavením smyslů. Vše je jakoby jasnější, přiostřené. Zdá se nám, že slyšíme každé mihnuté křídel můry létající kolem hrušně, že vidíme pohyb i tam, kde není.

Zřejmě právě takto vznikla nejedna legenda o bílé paní na ochozech a strašidlech v dávných sklepeních a zapadlých remízkách.

Tak díky, amygdalo…

Přerývaně dýchá, zrak má vytřeštěný. Ví, že má utíkat. Ale je to, jako by mu někdo zalil nohy do betonu! Nemůže se ani hnout. I takto se může projevit strach. Toto „zkamenění“ můžeme někdy pozorovat i u zvířat chycených predátorem.

Krevní tlak se mění, dýchání přejde v dušnost. Za tento stav můžeme s notnou dávkou ironie poděkovat naší párové mozkové struktuře umístěné ve střední části spánkového laloku, amygdale.

Ta hraje hlavní roli v uchování emočních paměťových stop a ovlivňuje naše chování při strachu i radosti.

Hormony štěstí a zkamenění

Hned vedle si hoví hipokampus. Ten je důležitý pro krátkodobé uchovávání informací a při prostorové orientaci. A spolu s amygdalou dají našemu tělu tuto podivnou stopku.

„Důležitá je i role neurotransmiterů,“ vysvětluje profesorka Ann E. Powerová z americké akademie věd s odkazem na přenašeče nervových vzruchů. Konkrétně má na mysli hlavně serotonin, oxytocin, dopamin a kyselinu gama-aminomáselnou (GABA).

V tělním koktejlu s estrogenem a dalšími hormony, u žen navíc s gestageny, tedy ženskými pohlavními hormony, spustí reakci, která zatím čeká na hlubší probádání.

A co dinosauři?

Kdy se zrodil strach? Na to je dnes těžké odpovědět, vědci se však domnívají, že strach či alespoň jistou formu obav znají savci od počátku, tedy minimálně od mezozoika neboli druhohor.

Řeč je o období přibližně před 210 miliony let, kdy vládnou Zemi dinosauři. Čeho se první savci bojí? Silnějších predátorů, ale i třeba i výšek.

V kenozoiku, nejmladší geologické éře, která začala před 66,0 miliony let, se u našich prapředků vyvinou i další strachy – například z hadů.

A relativně nedávný paleolit a neolit přidá ještě oprávněný strach z myší a hmyzu, hlavních přenašečů nemocí a likvidátorů zásob.