„Jak si dovoluješ obtěžovat moji paní tím svým věčným muzicírováním?“, okřikne Senenmut, architekt egyptské královny Hatšepsut, svého sloužícího. „Jenom ať hraje dál. Ta hudba se mi moc líbí,“ odpoví ale zasněně vládkyně a přivře blahem oči.

Píše se první polovina 15. století př. n. l.

Hatšepsut (vládne 1479/1473 – 1458/1457 př. n. l.) tráví se svým architektem Senenmutem hodně času nad plány budov. Vtírá se dokonce otázka, zda byl pro svoji panovnici „jenom“ hlavním ministrem a stavitelem jejího zádušního chrámu, nebo i něčím více… Pro pomluvy ovšem neexistují důkazy.

V královském paláci Senenmuta často doprovází jeho věrný sluha Harmoše. Výborně zpívá a každou volnou chvíli se někam „zašije“ se zvláštním nástrojem, pradědečkem dnešní kytary. Svůj instrument miluje tolik, že se s ním později nechá i pohřbít.

Evropané ji neznají

Předchůdce sladkého dřeva, starého přes 3500 let, vyrobili Egypťané z leštěného cedru. Má dlouhý krk, pouhé tři struny a trsátko. Jeho drnkavý zvuk si oblíbí i královna. „Hraj,“ vybízí každou chvíli nadšeně Harmošeho.

Nástroj prožívá své zlaté časy i v Mezopotámii a na celém Blízkém východě. Někdy kolem roku 1300 př. n. l. tesá kdosi do kamene v Alaca Höyüku v dnešním Turecku reliéfní lidskou postavu. V rukou drží předmět, který nápadně připomíná kytaru.

Evropa ale o něm zatím nemá ani tušení.

Nástroj veze i do války

Muslimští Maurové, pocházející ze severu Afriky, vyrážejí začátkem 8. století n. l. na jih Pyrenejského poloostrova. Na dnešním španělském území se to mele. Vládnoucí germánští Vizigóti se hádají o trůn a arabsko-berberská armáda využije situace.

Tárik ibn Zájid (670 – 720), zvaný Tárik Jednooký, hladce porazí Vizigóty roku 711 u řeky Guadalete (v dnešní španělské provincii Cádiz) a během následujících dvou let ovládne jejich říši. Když utichnou zbraně, přichází čas na zábavu.

Mladý voják Abdulláh opatrně rozbaluje šátek, který ukrývá dřevěný předmět z jeho dalekého domova. Jemně ho pohladí rukou. „Nic se mu nestalo,“ spokojeně zamručí. Trsátkem z ptačího brku hrábne do strun.

Spokojeně poslouchá zvuk.

Národní nástroj

Odborníci nepochybují, že loutnu i předchůdce současné kytary přivezli do Evropy právě Maurové na svých výpravách. Jenže se nemohou shodnout, zda už na počátku 8. století, nebo až později. Loutna znamená pro kytaru velkou konkurenci.

Ta získává větší popularitu až v 16. století. „Zatímco loutna se ihned rozšířila na sever od Pyrenejí, kytara zůstala ve Španělsku, kde se stala a je až dodnes národním nástrojem,“ píše hudební vědec Pavel Kurfürst (1940–2004).