Mají pověst jedněch z nejlepších lázní své doby. Řeč je o zařízení Santa Venera na Sicílii. Otevře se roku 1873 a to v oblasti, kde díky sirné vodě od sopky Etny léč neduhy již staří Řekové.

Procedury tu absolvují členové italské královské rodiny a také německý hudební skladatel Richard Wagner (1813–1883).

Ten trpí kožními problémy, a tak dodržuje zdejší očistný režim, který zahrnuje krom jiného vypití až 20 litrů vody denně, baňkování a hlavně klystýry. Tehdejší lékaři usoudí, že je nutná celková očista a zejména ta střevní.

Wagnerovi naordinují dva denně, a ten u nich už zůstane i po opuštění lázní. Okolí potají spekuluje, jestli za touhle klystýrovou vášní není až stopa obsese.

Ostatně, na klystýry nedá nedopustit ani Wagnerův svého času nejlepší přítel, německý filosof Friedrich Nietzsche (1844–1900). Tomu prý pomohly při úplavici a záškrtu.

Satén, aby to nebolelo

Bolestivé vředy na kůži vyžadují, aby Wagner spal v co nejjemnějším a hladkém povlečení. Proto má cejchy, prostěradla i noční košili ze saténu, což v dnešní optice může působit poněkud nezvykle. Obzvlášť ve chvíli, kdy preferuje květinové vzory.

Autor Tristana a Isoldy, operní tetralogie Prstene Nibelungova a opery Parsifal miluje růžovou. Rád ji nosí, ale ne veřejně. K 66. narozeninám dostane od manželky úžasný dárek – růžový koberec z peří plameňáků. Wagnerův byt je až přeslazený.

Žije obklopený růžovými polštářky, a když si pro něj přijde zubatá, tak si podle legendy vezme růžovou až do hrobu. Skladatel totiž umírá doma ve svém růžovém županu.