Když je něco pevné jako skála, tak to ještě nemusí být pevné. A když se hora jmenuje Želva, neznamená to, že musí být nutně pomalá a bezzubá.
V roce 1900 jsou v průsmyku Crowsnest Pass objevena bohatá ložiska uhlí. V roce 1901 je založeno hornické městečko Frank, které dostává jméno po spolumajiteli důlní společnosti Henrym Frankovi (1851–1908).
Ten se dokonce 10. září osobně účastní oslav jeho založení a v závěru svého projevu říká: „Přeji městu i každému z vás hodně štěstí.“ Místní indiáni z kmenů Siksika a Kutenai jen kroutí hlavou.
Městečko totiž stojí přímo pod Želví horou, které oni sami říkají Hora, která se pohybuje a nikdy by se u ní neutábořili.
Hora posílá varování
Značně nestabilní hora se totiž během geologického vrásnění překlopila tak, že novější a měkčí pískovec a břidlice se dostaly pod starší vrstvu tvořenou pevnějším vápencem.
Na mnoha místech strmých stěn vznikají široké pukliny, které zejména během zimy a jara postupně trhá tlak vody. To když ve skulinách během teplých dnů taje a během chladných nocí mrzne. Stabilitě hory nepomáhá ani těžba uhlí.
Kritické meze dosahuje nestabilita na jaře 1903, kdy ve Franku žije přes 600 lidí. Horníci sice v dolech občas cítí a slyší z hory dunění, nosné trámy šachet občas praskají jako třísky, ale nikoho to nevaruje.
Dokonce ani když hora vyšle poslední varování v podobě drobného kamení, které začne z hory padat 28. dubna.
„Kameny rozbily pár oken a zasáhly několik lidí, ale sluníčko svítilo, všude byl klid, a tak jsme tomu nepřikládali žádný význam,“ vzpomíná později obyvatel města Bob Chestnut. Po mimořádně teplém dnu však přichází nejchladnější noc toho roku. Teplota klesne až na –18°C a extrémní teplotní skok horu dorazí.
Za 2 minuty je po všem
Deset minut po 4 hodině ráno 29. dubna se na jižní straně Želví hory utrhne z vrcholu téměř kilometr dlouhý a 425 metrů vysoký blok vápence. Přes 30 000 000m3 kamení o váze téměř 90 milionů tun se rychlostí 120 km/h valí do údolí.
Smete vše co mu stojí v cestě. Drtí stromy i domy, jako obří pěst zasáhne uhelný důl, železnici a především východní část spícího městečka. Lidé nemají šanci vůbec zareagovat. Většinou stihnou jen otevřít oči a vyskočit z postele.
O necelé dvě minuty později, kdy se lavina kamení zarazí o svah na druhé straně údolí, je po všem. Pod 14 metrovou vrstvou kamení zůstává oblast o rozloze 2 km2. Lidé z nezasažené oblasti okamžitě začnou místo zkázy prohledávat.
Ze sutin se jim daří vytáhnout nejen živou osmnáctiměsíční Marion Leitchovou, ale také její dvě starší sestry, které zachránil silný stropní trám. Rodiče a čtyři bratři však nepřežili.
Patnáctiletá Lillian Clarková unikla smrti jen díky tomu, že do pozdního večera slouží v místním penzionu a nechce se jí domů. Její matka a šest bratrů zemře.
Ze 127 lidí, kteří v zasažené oblasti bydlí jich přežije pouze 23. Dodnes jde o nejsmrtelnější sesuv půdy v historii Kanady.
Prokopou se uhlím
V době sesuvu pracuje v dole 20 horníků noční směny. Tři, kteří jsou právě venku, zával zabije (jedním je i otec Lillian Clarkové), ostatním odřízne cestu ven. Přestože šance je mizivá, odmítnou se vzdát.
Nejprve se pokusí uvolnit zavalený vchod, pak jeden z nich navrhne prokopat se ven ložiskem uhlí, které sahá až na povrch, protože uhlí je měkčí než vápenec. Vyčerpaní, napůl udušení, se po třech střídají v práci.
Trvá to 13 hodin než se posledním třem, kteří jsou ještě schopní kopat, podaří prorazit ven. „Radovali jsme se jen chvíli. Než jsme uviděli tu hrůzu v údolí,“ vzpomínají na okamžik, kdy se nadechli čerstvého vzduchu.
Rozsah zkázy, je ostatně v krajině patrný dodnes, jako obrovská jizva, která se nikdy nezhojila. Těla většiny obětí se navíc nikdy nepodařilo najít, takže tu dodnes leží pod několikametrovou vrstvou balvanů a suti.
