Vzájemné přetlačování polonahých zavalitých soupeřů v ringu může na první pohled působit jako pouhá demonstrace síly, avšak ve skutečnosti je to výsledek tvrdé disciplíny a mnoha let odříkání.
Sumo, tradiční japonský zápas, je hluboce propojen s rituály a starobylými zvyklostmi. Jaké tajemství se skrývá za tímto uzavřeným sportem, proč je zájemců o něj stále méně a jaké výzvy čekají na jeho budoucnost?
Tisíce diváků bedlivě sledují malou, rituálně vyzdobenou arénu, nad kterou visí dřevěná stříška.
V pískovém ringu na sebe v poloze dřepu hledí dva zápasníci, oblečení jen v bederní roušce, která je dlouhá 6-7 metrů a pečlivě si ji omotávají kolem pasu a rozkroku.
Správné uvázání je klíčové, jelikož riziko prohry hrozí, pokud se rouška rozváže, jak se to stalo zápasníkovi Asanokiri v roce 2000, který byl kvůli spadlé roušce diskvalifikován. Pak se na sebe vrhnou a zaklesnou se do sebe.
Devadesátikilový chlapík vypadá vedle svého výrazně objemnějšího a téměř dvakrát těžšího soupeře jako tintítko a málem kolem něj poletuje, ale po několika vteřinách je najednou větší z bojovníků venku z ringu a hala vybuchne potleskem.
Zato vítěz ani poražený nehnou ani brvou. Nějak takhle vypadaly z laického pohledu zápasy Takanojamy Šuntaróa, občanským jménem Pavla Bojara, zatím jediného Čecha, který v Japonsku působil jako vrcholový zápasník sumo.
O co v tomhle velmi uzavřeném sportu, svázaném přísnými tradicemi, jehož šampioni nám obvykle připadají obézní, vlastně jde?
Japonské zápasy sumo jsou silně spjaty se šintoistickými rituály. Už v mytologii se dočteme o zápasících bozích.
Před několika stoletími se zápasy sumo pořádaly v chrámech a dohlíželi na ně kněží, což dodnes připomíná symbolická stříška nad ringem a ceremoniální róba rozhodčího. Kruhové zápasiště o průměru pěti metrů vyznačují rýžové snopy.
Před vstupem do ringu si soupeři vypláchnou ústa vodou a osuší se rituálním listem papíru, tlesknou, aby upoutali pozornost božstev, rozhodí v ringu hrst očišťující soli a dělají obřadní dřepy a rozcvičovací pohyby.
Pustí se do sebe až poté, co se oběma rukama dotknou země. Samotný zápas trvá obvykle jen několik vteřin. Pokud se náhodou „vleče“ až čtyři minuty, následuje pauza.
Zápolení končí ve chvíli, kdy se jeden ze zápasníků dostane mimo ring, nebo se dotkne země nějakou jinou částí těla, než jsou chodidla.
Zápasník musí být velmi stabilní, aby ho druhý nevytlačil z ringu nebo neshodil dřív, než to on provede jemu. V sumu nejsou váhové kategorie. To je také celý důvod toho, proč se zápasníci snaží být co nejtěžší.
Běžně dnes váží víc než 150 kilogramů, k čemuž jim dopomáhá speciální strava. Nebylo tomu tak ale vždy! Na vzácných fotografiích z 19. století jsou zápasníci na pohled svalnatější a mnohem méně objemní.
S tím, jak je čím dál snazší získat výživnou stravu, se hmotnost zápasníků zvyšuje. Zatímco v roce 2018 vážil průměrný sumista 164 kg, o sto let dříve to bylo „jen“ 103 kg. Samotná hmotnost nicméně není všechno.
Pokud je zápasník dostatečně hbitý a má dobrou techniku, může tím částečně vykompenzovat i váhový rozdíl – jak v minulém desetiletí ukázaly úspěchy Čecha Takanojamy (*1983).
Velmi přísný a tradicemi spoutaný je také trénink. Profesionálním sumistou se nikdo nemůže stát sám za sebe. Musí se nejlépe už v patnácti letech stát členem jedné ze stájí, které v Japonsku existují.
V tomto klubu, kde bývá kolem patnácti bojovníků, pak roky žije v podstatě odříznutý od vnějšího světa a každý den trénuje, aniž by měl jakýkoli příjem.
Pravidla jsou neúprosná – nejméně výkonní učedníci vstávají nejdřív, musejí uklízet, prát, připravovat všem ostatním jídlo a posluhovat jim. Celé dopoledne se trénuje (nalačno), odpoledne také.
Až když se zápasník probojuje do vyšší divize, ti pod ním naopak slouží jemu. Sumisté v nejvyšších dvou divizích smí založit rodinu a žít mimo klub. Pravidla určují, že v každé stáji smí být jen jeden člen, narozený mimo Japonsko.
Kluby velmi často najímají bojovníky z Mongolska. Cizinci se nicméně musejí naučit japonsky a dodržovat tradici. Zápasníci nesoupeří pod svými občanskými jmény, ale pod zápasnickými přezdívkami.
Pravidla diktují i to, jak mají zápasníci vypadat. Musejí nosit speciální svázaný účes, který se podobá tomu, jaký na hlavě nosili samurajové v období Edo. Na veřejnosti musí vždy chodit v tradičním oděvu.
Ti méně zkušení mají bavlněný, ne moc pohodlný, a k tomu i v zimě dřevěné sandále; ti na vyšších úrovních nosí nákladnější kimona a mohou si vybrat barvu. Zvláštností je, že asociace sumo po několika dopravních nehodách svým členům zakázala řídit auta.
Tradice také určuje požadované chování a vystupování – zápasník suma má být za všech okolností skromný, klidný a při zápasech nesmí dávat najevo vztek, zklamání ani radost.
Během roku probíhá v Japonsku šest turnajů a zápasníci se v nich utkávají podle svých výkonnostních divizí v hierarchicky uspořádaných zápasech. Podle výher a proher potom zápasníci mezi jednotlivými kategoriemi stoupají, nebo klesají.
Jen nejvyšší bojovník, jokozuna, klesnout nemůže. Očekává se ale, že bude víc vítězit než prohrávat a ukázkově se chovat. Pokud jokozuna nárokům už nemůže dostát, musí ukončit kariéru.
Pokud se ze suma zápasník (nejen ten nejvyšší) rozhodne odejít, jeho kariéra je ukončena zvláštním obřadem, při kterém je mu odstřižen drdol. Zpět do ringu už se nikdy nevrátí.
Snadný život nemají ani rozhodčí, kteří na zápasy oblékají obřadní oděv, připomínající oblečení kněží. Při práci nesmějí udělat chybu. Rozhodčí na nejvyšší úrovni u pasu dodnes nosí dýku, která jim to připomíná.
Bývalo prý zvykem, že ten, kdo rozhodne špatně, musí spáchat seppuku, tedy rituální sebevraždu rozříznutím vlastního břicha. To už dnes naštěstí nehrozí – sluší se ale, aby rozhodčí, který udělá chybu, požádal o odvolání ze svého postu. Ne vždy ovšem asociace suma takovou rezignaci přijme.
To, že se zde o zápasnících pořád píše v mužském rodu, není náhoda. Ženy totiž zápasnicemi suma dnes být nesmí, a dokonce mají z rituálních důvodů zakázaný vstup do ringu.
To byl na začátku tisíciletí problém, když byla guvernérkou Ósaky Fusae Ota (*1951) a měla podle obvyklého zvyku předávat cenu vítězi turnaje v ringu. Asociace suma nicméně ani přes mnohé výzvy o změnu zákonitostí necouvla.
V roce 2018 zase rozhodčí z ringu vykázal záchranářky, když přišly na pomoc starostovi města Maizuru, který zkolaboval při úvodním proslovu. Asociace suma se později omluvila. Takto uzavřený ovšem nebyl sport vždy.
Ještě v 19. století se v některých částech Japonska ženské zápasy v sumu pořádaly a na starých fotografiích můžeme sumistky najít.
Vrcholoví zápasníci suma se v Japonsku těší velké popularitě, a přestože nevydělávají tolik jako někteří jiní sportovci, nemají zrovna nouzi. Budoucnost starobylého bojového umění nicméně nevypadá růžově – noví zájemci o sumo se do klubů příliš nehrnou.
Důvodem jsou nejspíš přísné tradice, kterými se celý sport řídí. Život plný dřiny v malé zápasnické komunitě, odříznuté od světa, a celková uzavřenost klubů už zkrátka dnes tolik mladých mužů neláká.
Je otázkou, jestli si japonské sumo svou uzavřenost uchová i dál, nebo se časem přizpůsobí měnící se době.
Zápasníci suma jedí jen dvakrát denně a ráno trénují s prázdným žaludkem. Po obědě spí, aby jídlo dobře strávili. Klíčem k získání vysoké hmotnosti je polévka čanko nabe.
Ta se připravuje ze silného vývaru a rýžového vína a dává se do ní kuřecí, rybí nebo hovězí maso (případně sójové tofu) a zelenina (například ředkev a čínské zelí). Pokrm je bohatý na bílkoviny a sumisté ho jedí velké množství.
Říká se, že jeden ze slavných zápasníků v historii ho dokázal sníst na posezení 65 misek. V klubu se jí podle hierarchie – výše postavení zápasníci začínají a ti níže postavení čekají, co na ně zbude.
Přestože zápasníci mají vysokou hmotnost, tuk mají hlavně pod kůží – nikoli mezi orgány, kde to je nezdravé.
Sumisté se dožívají v průměru o deset let nižšího věku než běžní japonští muži, ale nebezpečné je spíš období po skončení kariéry, kdy jsou sumisté pořád zvyklí jíst hodně bílkovin, ale už netrénují.
Na začátku tisíciletí se v Japonsku proslavil Pavel Bojar alias Takanojama Šuntaró (jeho přezdívka znamená „Vznešená hora“). Byl členem stáje Naruto Beja na předměstí Tokia.
Přestože nikdy nevážil víc než 100 kilogramů, probojoval se nakonec až do divize makuuči, nejvyšší ze šesti možných. Zápasnickou kariéru ukončil v roce 2014.
Fenomén sumo je fascinující kombinací sportovní výkonnosti, starobylých rituálů a přísných tradic. Přestože se potýká s úbytkem zájemců o tuto náročnou kariéru, jeho hluboké kořeny v japonské kultuře zaručují, že si sumo i nadále udrží své jedinečné místo.
Otázkou zůstává, zda a do jaké míry se dokáže přizpůsobit modernímu světu, aniž by ztratilo svou podstatu.
