Faraon Amenhotep II. (1436-1413 př. n. l) se v době svého nástupu musí ujmout nesnadného úkolu. Po svém otci dědí velice rozlehlou říši. Udržet ji v této rozloze není snadné, vyžaduje to tvrdou ruku, kterou ovšem faraon má.
Na místa, kde v Sýrii ve vazalském státu Naharina vypuká v třetím roce jeho vlády povstání, proti němu vysílá své vojsko, aby si se vzbouřenci poradilo. To se daří, vojáci se s nepřítelem nepářou.
„Egypt neměl žádnou tradici týkající se etikety na bojišti, žádný respekt před udatným, ale poraženým nepřítelem,“ líčí historička Joyce Tyldesleyová.
Ničení sídel, která bojovníci Amenhotepa II. dobudou, se stává odstrašujícím příkladem pro ostatní, které by snad napadlo proti panovníkovi také povstat. Domy a paláce vyplení, obyvatele zohaví a zabijí nebo zajmou.
Zajatcům vypálí cejch
Jakmile skončí boj, zajatce svážou provazy a naloží jim na záda válečnou kořist. „Když je bitva vyhraná, zajatci jsou vydáni Jeho Veličenstvu a putují do Egypta,“ líčí papyrus Lansing. Všichni zajatci jsou teď zbaveni svobody.
Patří faraonovi, který si s nimi může udělat, co uzná za vhodné. „Vypalte jim cejch na pravém rameni,“ přikazují Amenhotepovi úředníci po jejich příchodu do země.
Nejde o trest, ale o snadnou identifikaci nových otroků, kteří jsou rozděleni na různé práce. Lahůdku v podobě mučení ovšem má panovník přichystanou pro vůdce vzbouřenců.
Povstalci skončí hlavou dolů
Osobně se postará o jejich krutý konec. Vypovídají o tom nápisy na kamenné stéle původem z ostrova Elefantiny na řece Nil (dnes je kámen s nápisy uložený ve vídeňském muzeu).
Sedm vůdců povstání zabije rovnou v Kadeši a nechá dopravit až do Théb, hlavního města své říše. Už během vítězné plavby po řece Ásí jejich těla pověsí hlavou dolů na přídi své lodi pro výstrahu.
Jakmile dosáhnou městských hradeb, jeden z povstalců skončí pověšený hlavou dolů právě na nich. Další potom putují na území Núbie, kde mají sloužit na městských hradbách jako ukázka toho, jak skončí každý, kdo bude protestovat proti faraonovi.
