Francouzská kontrašpionážní služba zachytí roku 1894 rukou psaný dopis. Právě vzplál doutnák podivného komplotu, který se zapíše do novodobých dějin.
„I když jsem od Vás neobdržel žádnou zprávu, že byste se v dohledné době chtěl se mnou setkat, posílám Vám, pane majore, několik zajímavých informací: 1. Stručnou poznámku o hydraulické brzdě děla,“ začíná prý podivný seznam.
List pokračuje narážkami na tajné změny ve francouzském dělostřelectvu, na příručku k jeho výcviku a na utajované informace o lokalitách a stavech jiných francouzských jednotek. Dopis končí slovy:
„Odjíždím na manévry.“ Dopis má obdržet německé velvyslanectví v Paříži. Kdo je pisatelem – zrádcem?
Členové francouzské kontrarozvědky, armády a policie hledají autora dopisu, který podle poznámky na jeho konci, zřejmě patří k francouzským důstojníkům. Své řeknou i grafologové a najdou se i svědci.
Do analýzy „zrádcova“ písma se zapojuje i proslulý kriminalista Louis Alphonse Bertillon (1853–1914) – dodnes světoznámý tvůrce systému identifikace zločinců.
Bertillonův posudek vyzní tak, že pisatelem má být francouzský kapitán Alfred Dreyfus (1859–1935). Jenže s obviněním není cosi v pořádku.
Další posudky totiž říkají pravý opak – shoda je jen na pár znacích, jinde jsou odlišnosti až příliš markantní.
Hlavní vojenský vyšetřovatel případu, major Armand du Paty de Clam (1853–1916), proto s Dreyfusovým zatčením váha. Dostane však rozkaz z nejvyšších míst – od francouzského ministra války generála Auguste Merciera (1833–1921).
Pro natolik závažné obvinění z velezrady má být klíčovým důkazem sporný grafologický rozbor a výpověď svědka, potvrzující údajnou Dreyfusovu vinu (později se ukáže, že jeho výpověď je zcela vymyšlena). Ale zmanipulovaný soud vynese jasný verdikt:
„Vinen!“ Údajný zrádce je odsouzen k deportaci na Ďábelský ostrov u Francouzské Guyany. Podobný rozsudek se rovná pomalé smrti.
Jenže francouzský generální štáb chce Dreyfuse i ponížit. 5. ledna 1895 se koná degradační obřad, při němž je zatčenému odebrána jeho vojenská hodnost. „Vojáci! Berou čest nevinnému. Ať žije Francie!“ volá údajný zrádce.
Je zřejmé, že na Dreyfusovo obvinění může mít vliv jeho židovský původ. Odráží se v odsouzení i situace ve Francii? Veřejnost je rozdělena na ty, kteří neuznávají vládu a její nelítostnou armádu, a ty s názorem přesně opačným.
V březnu 1896 začíná nový velitel francouzské kontrašpionáže Georges Picquart (1854–1914) vyšetřovat podezřelé činnosti francouzského majora Ferdinanda Walsina Esterházyho (1847–1923).
Zjistí, že autorem údajného Dreyfusova dopisu je právě on! Nadřízení ho ale ignorují a raději je převelen do Tuniska.
Informuje se ale díky němu dostanou až místopředsedovi senátu Augustu Scheurer-Kestnerovi (1833–1899).
Picquard je nakrátko uvězněn a poté propuštěn z armády, proti Esterházymu chybí důkazy, tak je jen vyhozen z armády – a raději emigruje do Anglie.
Do kauzy se zapojí spisovatel Émile Zola (1840–1902), který 13. února 1898 uveřejňuje v deníku Ľ Aurore otevřený dopis francouzskému prezidentovi, žádá v něm spravedlivý soud. Prokáže se, že důkazy byly falešné!
Přesto je Zola odsouzen k ročnímu vězení a pokutě 3000 franků. To se už ale bouří veřejnost až moc. Nový soud proběhne v září 1899. Dreyfus posléze získá milost od prezidenta Émila Loubeta (1838–1929).
Až další prezident však naplno prosadí jeho nevinu. Spiknutí, za kterým kromě armádních špiček stáli francouzští nacionalisté, royalisté – odpůrci republiky, a zřejmě i špioni, je u konce.
