Pověsti jsou plné přízraků, které se zjevují ověnčeny plameny. Často v takové podobě musejí posmrtně strašit nepoctivci či žháři. Podobně jako bludičky mohou lákat lidi do močálu.
Mají tato vyprávění svůj pravdivý základ, nebo slouží pouze jako mravoučná výstraha?
Krajánek si vykračuje ztemnělým lesem. Vtom před sebou spatří světlo. Zaraduje se a zavolá:
„Hej, hola, člověče, pomoz mi najít cestu z lesa!“ Jenže ke své hrůze spatří, že se k němu neblíží poutník s lucernou, jak se domníval, ale zlověstná postava orámovaná ohnivými plameny. V krajánkovi je malá dušička, neboť dobře ví, že natrefil na ohnivého muže.
Obávaný přízrak ho může nejen popálit, ale i roztrhat či zavést do močálu, v němž ho utopí. Naštěstí zrovna tento ohnivý muž projevil dobrou vůli a vyvedl vyděšeného vandrovníka z lesa. Krajánek mu poděkoval, a tím přízrak vysvobodil ze zakletí. Kdo vlastně podle lidových představ byli ohniví muži?
Potrestaní nepoctivci?
Rozšířené přesvědčení uvádí, že ohnivými muži se po své smrti stávali nešťastníci, kteří si během svého života počínali nepoctivě. Třeba přesunovali hraniční kameny u svých pozemků, aby zvětšili své území, nebo jinak okrádali a šidili lidi.
Takový osud prý stihl například nepoctivé úředníky u Holic. Ti neměli lidi děsit, ale naopak jim pomáhat. Například stařenkám se sběrem roští. Ohnivými přízraky se prý také často stávali žháři. Posmrtný trest však čekal údajně i na lidi lehkovážné.
Spisovatel Hynek Klimek (* 1945) ku příkladu uvádí pověst o tulákovi, který se uchýlil do dřevěné kůlny v Brně – Žabovřeskách: „V chladné noci si udělal ohníček, aby se zahřál. Počínal si však neopatrně a kůlnu zachvátil požár.
Tulák v ní uhořel. Jeho přízrak v podobě ohnivého muže pak strašil do doby, než za něj nechali v kostele odsloužit mši.“ Odkud se asi vzala víra v ohnivce?
Strach má velké oči
Nelze si nevšimnout, že pověsti o ohnivých mužích mají mravoučný charakter. Měly sloužit pouze jako varování pro chamtivé či lehkomyslné osoby? Nebo se lidé skutečně setkali s ohnivými přízraky?
Není vyloučené, že naši předkové zahlédli v lese například hořící pařez a zachváceni děsem v něm viděli strašidlo. Vždyť ohniví muži se často zjevovali také v podobě hořícího kola či sudu. Taková podoba není tak daleko od hořícího pařezu!
Také se prý dovedli proměňovat v psa či zajíce. Je možné, že lidé v lese spatřili zajíce nebo psa, kteří se z nějakého důvodu lišili od ostatních zvířat svého druhu, a hned v tom viděli řádění nadpřirozených bytostí. Či snad měla víra v ohnivé muže přece jen své opodstatnění?