Má ty nejladnější křivky na světě, výšku mrakodrapové topmodelky, ale co víc… i srdce z ocele! Svým francouzským šarmem denně láká na 5000 turistů z celého světa, ročně klidně i 7 milionů. I když jí zub času uštědřil nějaké ty vrásky, Eiffelova věž slaví. A rovnou 130 let!
Do své práce pohroužený a šedinami poznamenaný muž se prochází pod ostrým sluncem. Po zádech mu stéká pot, hlava mu třeští vzteky a zklamáním.
Jsme v Barceloně, kde právě architekt Gustave Eiffel (1832–1923) neuspěl s návrhem na ocelovou, 300 metrů vysokou věž, k příležitosti zdejší výstavy.
„Nejenom, že je její stavba nákladná, ale vzhledem k okolní krajině i nevkusná,“ odseknou mu radní.
Nákresy proto zahazuje do šuplíku do chvíle, než se jeho uším donese, že se v Paříži chystá výstava EXPO 1889. Neváhá ani minutu a pohaněný výtvor vytahuje na světlo.
Zároveň se tiše modlí. Ví, že další zklamání neunese. Píše se rok 1887, když u Seiny pokládá základní kámen. V době stého výročí velké francouzské revoluce je hotovo!
ŽIRAFA Z PAŘÍŽE
Pyšní se výškou 300,6 metrů, (s anténou dnes 324 metrů), čímž se po svém dokončení stane nejvyšší budovou světa. Prvenství si drží dlouhých 41 let (v roce 1930 je pak v srdci Manhattanu slavnostně otevřen mrakodrap Chrysler Building s výškou 318 metrů).
K záchraně titulu nepomůže ani skutečnost, že v závislosti na teplotě její výška kolísá zhruba o 15 centimetrů.
OCELOVÉ MONSTRUM? PRYČ!
Barcelona ale není jediná, která vidí v nápadu jen nevkus, a v něm utopené peníze. Už před startem stavby totiž v Pařížanech bublá vztek, zejména v umělecké elitě. Kritikou nešetří Émile Zola (1840–1902) nebo Alexandre Dumas mladší (1824–1895). Nejostřejší jazyk má ale autor „Kuličky“ Guy de Maupassant (1850–1893).
Ten, obdařený kyselým úšklebkem a poháněný čirým odporem, šlape do schodů, aby mohl každý den usednout v restauraci ve věži. Údajně jen v jejím jádru si nemusí kazit pohled na město.
Projevy nenávisti trochu mírní jen skutečnost, že má „ocelové monstrum“ u pobřeží Seiny překážet jen do roku 1909, kdy vyprší koncese. Naštěstí se osvědčí jako meteorologická stanice a zůstává.
JAKO DÍLKY PUZZLE
Z dějin si stavba ukousne 2 roky, 2 měsíce a 5 dní. Ještě předtím ale musí rovných 50 zručných kresličů a pánů inženýrů vypracovat 5 300 návrhů, podle nichž pak další stovka dělníků připraví 18 000 dílů ze 700 tun oceli.
Z usilovných příprav vzniká puzzle, které se během dvou let podaří 250 dělníkům seskládat do třípatrové dominanty.
Eiffel totiž veškeré díly nechá dopředu očíslovat, čímž všem usnadní práci. Stabilitu zajišťuje 2,5 milionu nýtů.
Zatímco první plošina se tyčí do výšky 57 metrů a je třeba na ní zdolat 360 schodů, druhá doroste do 115 metrů a počet schodů se zvýší na 359. Třešnička na dortu v podobě třetí plošiny má 274 metrů a je dostupná pouze výtahem.
DOBA NACISTICKÁ
S příchodem 40. let 20. století si Adolf Hitler (1889–1945) vytváří z Evropy vlastní šachovnici.
Jeho mocenským hrám se nevyhne ani Paříž, kam vojáci SS napochodují roku 1940. Kromě ostatních zdejších dominant si brousí zuby i na Eiffelovu věž, kde touží vztyčit velký hákový kříž.
Co netuší je, že francouzští odboráři jako protest proti okupaci přeřezali lana u výtahů, a Hitlerovi nohsledi z SS musí zdolat všech 1 665 schodů pěšky. Podobně smutné je i vztyčení hákového kříže.
Nacistický symbol nejen že je příliš velký, a instalace obtížná, ale po několika hodinách ho strhne vítr.
Vojáci proto musí na vrchol vyšlapat znovu, tentokrát s menší verzí. Po celou dobu je věž přísně střežena a uzavřena veřejnosti. Vzteku dá Hitler průchod až roku 1944, kdy mu na paty šlapou Spojenci. Tehdy vydává rozkaz věž srovnat se zemí. Generál Dietrich von Choltitz (1894–1966) je ale k rozkazu laxní a nesplní ho.
Neustoupí ani tehdy, když se mu kanceláři rozdrnčí telefon s naštvaným vůdcem na drátě. „Proč už nehoří Paříž?“ vyštěkne Hitler. Po uvolnění nacistického sevření se Pařížané pouští do opravy výtahů. Hotovo je roku 1946.