Kovářův učedník jde nabrat vodu ze studny na návsi. Vtom před sebou spatří postavu ženy v bílém rouše, jíž kolem hlavy vlají havraní vlasy. Pokřižuje se. Není to snad čarodějnice Brodka, která v nevýslovných mukách zemřela na mučidlech?

Bytost s planoucíma očima se na něj vrhá a vysává mu krev. Je pověst o upírce z Levína zcela smyšlená nebo svědčí o upírském řádění na našem území?

Učený benediktin Václav Neplach (1322 – 1371) sepisuje kroniku. V ní zaznamenává i četné příběhy o upírech terorizujících české království. K nejstrašidelnějším patří vyprávění o velice zlovolném ženském upírovi.

Vše se dle kronikářových slov mělo stát roku 1344 ve vsi Levín na Litoměřicku. Za zrozením nemrtvé však stojí tragedie, která by snad chování nebožky mohla ospravedlnit. Co se tehdy podle Neplacha na Litoměřicku vlastně stalo?

Obviněná

Hrnčířova manželka Dorota Ducháčová zvaná Brodka je objektem závisti snad všech vesničanek. Nejen že je krásná, ale také řemeslo jejího muže jenom kvete. „Tuhle jsem ji viděla, jak v lese sbírá podivné bejlí,“ tvrdí kovářova žena Kordula. „Zcela jistě ho má na čarovné lektvary, aby si přivolala štěstí a krásu,“ míní ošklivá chalupnice Hana. „Mého nebohého Matěje určitě uřkla. Už týden leží na lůžku v horečkách,“ postěžuje si manželka ponocného Kateřina. Pomlouvačné sousedky nelení a pospíchají se svými podezřeními za knězem. Kráska se musí zodpovídat z obvinění z čarodějnictví před církevním soudem. Podle jedné z pověstí má místní kněz s hrnčířem nevyřízené účty, a proto se rozhodne jeho ženu podrobit trojí zkoušce: ohněm, vodou a železem.

To v praxi znamená, že se obviněné do úst nalije roztavené železo, na ruce se jí položí žhavé uhlíky a hlavu jí ponoří do ledové vody. Je jasné, že takovou zkoušku nemůže nikdo přežít! Umučená žena není ani řádně pohřbena.

Její tělo je uloženo na rozcestí. Může její duše za takových okolností najít klid?

Posmrtná odplata

Zřejmě ne. Čarodějnice, z níž se stala upírka, údajně po smrti obchází krajem proměněna v podivné tvory. Škrtí lidi a některým saje krev, a to i za bílého dne. Od jejího řádění nepomůže ani, když je její srdce probito třemi olšovými kůly.

Nezbývá nic jiného, než nebožku spálit. Ani to však není tak jednoduché. „Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen,“ tvrdí Neplach. Teprve až bylo Brodčino tělo spáleno, dočkali se prý vesničané klidu. Opravdu je možné, aby se obviněná žena po smrti mstila svým trýznitelům? Zrodila se pověst z provinilosti těch, kteří Dorotu Ducháčovou vydali na smrt?

Nebo je naopak výplodem lidské nenávisti, která sahá až za hrob? Přáli si Levíňané hrnčířovu manželku očernit i po jejím odchodu na věčnost?