Také na českém dvoře se objevili dvorní šašci, kteří bavili panovníky a šlechtu. Jedním z nich byl Dolce Bene, původem Ital, který měl tu čest bavit okolí na dvoře samotného Karla IV., který veselého chlapíka označil za „krále italských žertéřů“.

Traduje se historka, jak se jednou v rámci kuchařské soutěže, jejíž vítězka má mít právo prvního tance s králem na chystaném plese, převlékl za urozenou paní. S pečeným masem skutečně vyhrál, dějepisci se ale neshodnou, zda se kýženého tance skutečně dočkal.

Příběh Dolce Bene je jen jedním z mnoha, které ukazují, jaké postavení měli šašci na královském dvoře. Na rozdíl od běžných poddaných si mohli dovolit říkat, co si myslí, a to i na adresu samotného panovníka.

Jejich úkolem bylo nejen bavit, ale také upozorňovat na nešvary a nespravedlnosti. Byli to vlastně takoví kritici s licencí, kteří mohli říct pravdu, aniž by byli potrestáni.

Šašci často používali satiru a ironii, aby poukázali na to, co bylo špatně v království. Byli to ti, kdo králi řekli pravdu, kterou mu nikdo jiný neřekl. Někdy se jim říkalo architekti úsměvu, ale byli to spíše architekti pravdy. I když se jejich vtípky zdály nevinné, často v sobě skrývaly hlubší poselství.

Šašek Dolce Bene byl jedním z těch, kteří dokázali svou inteligencí a humorem získat královo uznání.

Ačkoliv se jeho příběh nezdá tak dramatický jako příběhy jiných šašků, jako je Borra, který zabil krále smíchem, nebo Mathurine de Vallois, která zachránila krále před atentátem, je důkazem toho, že šašci měli na dvoře důležité postavení a byli váženými členy královské rodiny.

Jejich životy jsou plné tajemství a nejasností, ale jedno je jisté: šašci byli nezbytnou součástí královského dvora a jejich příběhy jsou fascinující.